Rogaining "Stezkou padajícího listí" 19.-20.11.2016

Už potřetí jsem vás, milí oddíloví kolegové, lámal a lákal na nějakou z přístupnějších forem orientačních sportů, ano a s očekávaným výsledkem ze strany VZS. V tomto článečku o sedmi jupích najdete vše, čeho jste byli ušetřeni.

Po Majklově běhu, kde jsem zkapal v kopci půl km před cílem, jsem si chtěl spravit náladu na Lurdách, které jsou o dva kilometry kratší. Po doběhu, co mi bratr nadělil minutu a o 10 předlouhých sekund mne zařízl i Ruda, byla letošní nálada v cíli umístěném v Bělském lese totálně v p....i. Sinusovka, alespoň její sportovní části, se však měla začít zvedat už pár minut poté, kdy mi v cíli po páté koblize kývnul na rogaining v Polsku kolega z práce se svou horskovýzvovou skupinkou. Jupí (1). V úterý na judu se závod líbí taky trenérům přípravky, neodpískal to ani Jirka z jarního Brutusu, tož nás bude dost a asi budu poprvé v životě zajišťovat autobus.

Po přesnější, avšak smutnější, předpovědi počasí na desetihodinový noční závod, to horskovýzvoví běžci vzdávají, nálada jde do kopru. Judisté ale mají tužší kořínek a tak je jasné, že vyrazíme ve složení Mates (1.dan-černý pásek), Olda (5. kyu-žlutý pásek) a Katka (6. kyu-bílý pásek, ale určitě nejedna trenérská třída v atletice). Jupí (2). Od Berdi a bratra půjčuju čelovky a dva sportovní baťůžky s hydrovaky. Od Deny dostanu k zapůjčení profibaťůžek Salomon a kafe, které vracet nemusím a tak zírám na její "byteček". Kdysi jsem si myslel, že VZS je oddílem lékařů, fyzioterapeutů a učitelů, ale kdepak: je to oddíl supertalentovaných bytových designérů, kteří se všichni minuli povoláním - a já jsem se sem dostal omylem.

V sobotu odjezd. Balení časově nestíhám, pak Mates nadhodí, že běžecké boty zapoměl v Olomouci ale má od taťky, o číslo větší a děravé - jedeme koupit nové. Auto mám od otce, tak se znovu učím jezdit s kvedlačkou v ruce. Nalodíme Katku a už na dálnici do Opavy zjišťujem, že v mobilní navigaci nemám Polsko. Telefonujeme kamarádovi, který tam jede z Krnova, ale jejich posádka právě řeší stejný problém a mohutně stahuje mobilní data. Bratr mi do telefonu diktuje kdejakou prdel přes kterou jedeme a my testujeme svou krátkodobou paměť. Časově nestíháme, naštěstí však nebloudíme a s klidem dojíždíme dvacet minut před startem do pořadatelské tělocvičny. Jupí (3). Klid mizí, když se dovzvídáme, že za deset minut odjíždí autobus na start a my ještě nemáme zaplacené startovné ani nafasovanou mapu. Oblékat, namíchat iontové lektvary, autobus ujel, žádná panika, nic nezapomenout (hlavně světla) a s dvacetiminutovým zpožděním dojíždíme autem na start, který byl v sedm večer.


Start, zapnout čelovky, startovní foto. Volíme vhodnou taktiku pro pořadí kontrol, jelikož se jedná o skórelauf a netušíme, co jsme během deseti hodin závodu schopni urazit. Rozhodujeme se začít sbírat kontroly ve větším okruhu od startu s tím, že na poslední tři hodiny si necháme chumel kontrol u startu. Postupy přes pole jsou výživné, bo tři dny lilo a Matesovy nové botky prožívají křest jako málokteré. První dvě kontroly a půl hodinka dobré, ale pak to přijde. Kontolu hledáme ve třímetrovém rákosí asi s dvaceti dalšími lidmi, které jsme doběhli. Není tam a kašleme na ni, závod evidentně moc regulérní nebude. Podobně dopadneme i dvě kontroly poté. Nějací Poláci ji najdou, ale na otázku kde, odpovídají že tam, co jsme ji už 40 minut hledali. Jáma kdesi v hustníku, kterou bych nestavěl ani v denním orientačním závodě na pečlive zmapované desítce mapě. A toto je turistická padesátka. Oželíme 7 bodů a kašleme na ni. Hurá na další, jak jinak, než kilák rozoraným rozbahněným polem. Následuje pár kontrol převážně po asfaltu kde se více rozpovídáme. Plynou témata typu stopování v Norsku, Vietnamská kuchyně, dcerka, co má ve dvanácti pětku pod dvacet (kdo z vás na to má, já ne), (tragi)komedie (mezi)lidských vztahů, Kyrgistán, a pět kontrol uplyne jako voda. Shodou okolností jsem v týmu s výbornými lidmi, kteří žijí naplno, pomáhají druhým a jejichž zážitky by některým stačily na několik životů. Jupí (4).


Do časového limitu zbývá pár minut přes tři hodiny a tak to nasměřujeme do chumlu kontrol u cíle. Ve vesnici Deboviec na nás nejprve psi štěkají, později navíc potkáváme ty co nejsou za plotem. Jedna paní na nás v amoku řve, co jsme to za ...., že nemůže spát, bo jí štěkají psi, které evidentně nezvládá. Už máme dost a chodíme pěšky a kolem cíle pravidelně potkáváme světýlka soupeřů. Mapově je to loterie, něco najdeme ostatním, někdy nás ostatní navedou. Mates mapuje skvěle a vyvažuje smutnou skutečnost, že na mapě toho bez brýlí už moc nevidím. Katku obdivuju, že to s náma zvládá. Časově nestíháme, redukujeme plán a v limitu projdeme cílem před pátou ráno. Jupí (5). Čeká nás týmové cílové foto, vynikající bigos a cesta do tělocvičny. Shazujeme zabahněné boty a svršky, sprcha bohužel není a tak jen nohy do umyvadla, pár vět s Jirkou Žaloudíkem a po chvíli spíme. Jestli ostatním vadili ti tři pilně pracující dřevorubci z Ostravy se nikdy nedozvíme.


Ze spánku nás s Katkou proberou nějaké hlasy. Mates je tuhý a určitě dál stíná motorovou pilou jeden strom za druhým. Hlasy jsou vyhlašování víťězů, tak asi pudeme zase spát. Z polospánku nám zní něco povědomně a když to polský pořadatel opakuje ... to jsou naše jména, tak si s Katkou jdeme nevěřícně pro diplomy, jen Mates se vzbudit nenechá. Cestou na sebe nahazuji mikinu (ať nejdu jenom v trenkách) a Katka hází kolem úsměvy. Jsme v kategorii druzí. Jupí (6). Jen škoda, že jsme nebrali kimona, bylo by to stylové. A znovu na kutě.


Po probuzení spěcháme domů, Mates musí naštípat tatrovku dříví a Katka doma nakrmit hladové krky plus stihnout čtrnáctihodinovou noční. Za volantem kupodivu neusínám a bezpečně dorážíme dopoledne domů. I když se závod v Polsku nedá srovnat s Kokořínskem, Fatrou, Chřiby ani s Vizovicemi, tak mi Katka i Mates tvrdí, že se jim to líbilo. Jupí (7). V pondělí se po práci jdu proběhnout s Jirkovou manželkou a oba mne navečer zlanaří na přednášku fotografa Kolbaby o Antarktidě. A tak končím v pondělí večer po rogainingu v Ktriu, jako minule. Deža ví.

Fotky, výsledky (až je poláci dodají)

JE TO TAM!!! Pod padesát!!!



Jupíííííííííííííííííííííííííííííííí. Huráááááááááááááááááááááááá. Naaaaaaaaaaaaaaaaaajs. 

Jako BACHA....Teď se budu naprosto regulérně CHLUBIT...ale já musím, já mám radost. Taková pošetilost postarších žen  (koukla jsem před chvílí do občanky)

Ve čtvrtek 17.11. mi skončila letošní závodní sezóna. Skončila přenáramně krásně. Jak jsem se na začátku roku běžecky trápila, tak se na konci roku mohu samou běžeckou radostí zbláznit. Daří se, daří...

Běh 17. Listopadu jsem si naplánovala poté, co mi letos ani jeden desetikilometrový závod nevyšel pod 50 minut. Hodně v zimě a na jaře letošního roku trénovala, přesto se nedařilo. Jakože jsem se smířila s tím, že na tenhle čas už jsem prostě stará, ve skutečnosti jsem ale tajně doufala ...cum spiro  spero, že. 

V sobotu se mi lehce běžel Lysacup, v neděli jsem si čas vylepšila i na Starobělských Lurdách...vypadalo to slibně. Na druhou stranu mě trápil bacil a  naražená dupa. Nedělní pád jsem totiž stále ještě nerozchodila...Chvilku jsem měla nutkání na závod nejít. Ale překonala jsem to. Gott sei dank!!!

Zázemí závodu je v budově Základní školy v Hrabové, zde s Robertem zaplatíme 60 Kč startovného ( ano, i tak málo je v dnešní době možné zaplatit), vyzvedneme startovní číslo a jdeme se převléknout.

Při vyzvedávání startovního čílsa potkávám kolegy z práce, taky Dědka Beskydského, Halloottu a kde se vzal, tu se vzal i pankáč Rudik. No fajn, nejsem tu z VZS jediná. Rudík má formu, jen by mohl cosyk přibrat. Robert má o něco menší formu, zato ale má ostruhu na patě. Kolegové z práce jsou nažhavení do osobáku. A já se tak nějak blemcám. Robert se mě snaží před startem znervóznit, abych nebyla rychlejší než on a tak mě různě komanduje: „Leňulo, ukliď si ten batoh“...“Leňule spadl ti batoh“...“Leňule zvedni ten batoh“...Prostě typický manželský monolog po 18 letech :-).

A včil to přijde!

Startovní  pozice v 10:00:00: kašel, rýma, naražená kostrč, mírná únava z víkendových závodů a lehký hlad, bo snídala jsem už v 7 hodin. V tomhle stavu žádná přehnaná očekávání, jen taková menší  :-(


Jenomže když na sebe člověk poprvé oblékne nový růžový VZS dres, začnou se dít věci !!! Za prvé vás každý chválí za barevnou sladěnost, za druhé nožky dostanou nečekaný příděl energie. Prostě jsem vyběhla a šlo to zázračně lehce. První kilometr pod 5 minut, stejně tak i druhý, třetí, na čtvrtém kilometru předbíhám Báru Fišerovou, co je vždycky lepší, na pátém kilometru předbíhám Lídu Šokalovou, kterou jsem snad taky ještě nikdy nepředběhla. Pořád jsem na průměrném čase pod 5 minut, přichází obrátka a hurá zpátky po stejné trase. Vítr chvíli fouká z boku, chvíli proti, sem tam foukne lehce do zad...A zase předbíhám a předbíhám...

Cílová pozice v 10:49:01: je to tam, je to tam, je to tam. Po čtyřech letech už zase můj čas na 10 kilometrů začíná čtyřkou. Někdy je nejlepší nic neočekávat :-)



Já su takové šťastné!!!! Dostávám medailu, padám Robertovi do náruče (jsem mu odpustila to komandování), beru si koláček, čaj, tatranku a furt dřystam od radosti. Kolegové z práce dali osobák kolem 45 minut, jsou taky happy. Hned plánujeme, jak budeme trénovat intrvaly a příští sezonu dáme osobáky.



Rudik běžel famozně za 43:21, Robert běžel famózně za 46:48. Asi nějako erupce na slunci nebo se musíme smířit s tím, že jsme vážně kurde dobří a přydali jsme. By nás náš milý prezydent Koudy mohl vyznamenat nebo tak něco...ví přeci, jak ráda piju Bohemia sekt rosé...
Lidi a teď ještě pecka...v kategorii baby nad 40, jsem z 22 skončila čtvrtá!!! Mám imaginární bramborovou medailu!!!! Doma jsem byla tak rozradostněná, že jsem tu medailu vyprala i s oblečením. Nerozpadla se, bo je dřevěná :-)






KONEC CHLUBENÍ, trocha euforické poezie:

V růžovém dresu,
Na běh se třesu.
Chlapi se na mě lepijó,
všeci se se mnou fotijó.
Barvička přidá na rychlosti,
pomalost už je minulostí.
Na to jsem tedy čekala,
snad brzo cinkne medaila.
Mít ještě růžovou bundičku,
budu za týmovou jedničku

Tímto vyhlašuji čtrnáctidenní progam požírání vepřového, válení se na gauči a NEBĚHÁNÍ

Starobělské Lurdy, vzstup a pád a jako bonus berďovatím


Takový normální běžecký víkend


V sobotu jsem si zaběhla trochu neplánovaně etapu Lysacupu z Malenovic od Rajského. Zdůrazňuji slovo zaběhla, ve Varech jsem 14 dní pobíhala po okolních kopečcích a chtěla  jsem si ověřit, zda to vůbec k něčemu bylo. Morální oporu na trati mi dělala Berďa, kterého bolela jakási část těla a proto šel se mnou turistickým tempem, resp. Turisticky pro něj, pro mě závodně J. Tepy lítaly hore a hore, přesto jsem byla s Berďou schopná udržovat společenskou konverzaci. Dřysty mi šly, běh mi šel a s vrcholovým 1:09 jsem byla vážně spokojená. A ačkoliv byly sem tam nějaké náznaky náledí, ani jednou jsem nespadla. V sobotu ne. Jsem si to vybrala o den později…




Starobělské Lurdy

Článek se mi nepíše lehce, jsem pořád taková nějaká otřesená. Nechce se mi.  Ale dostala jsem to pokynem od Keňana a jelikož chci, aby Anetka jednou z matematiky odmaturovala, jeho nenásilné přání tímto plním J J J

Že poběžím 2. ročník Starobělských Lurd, bylo jasné už v cíli ročníku minulého. Loni totiž bylo slunečno, teplo, sucho, neblátivo, nenamrzlo. V cíli pěkná medaila, horký čaj a neomezená konzumace koblížků. Domů kousek, prostě parádní rodinné sportovní dopoledne.

Střih - rok 2016. v týdnu před Lurdami chčije a chčije. V Bělském lese přibývá bláta. V neděli ráno mrzne, do toho poletuje sníh, vítr. Šedivo až hnusno. Mám rýmečku, kašílek, bolí mě nohy po včerejším Lysacupu. Ale mám nové běžecké elasťáky a s tím i potřebu je předvést ve vybrané běžecké společnosti. Jdu !!! Startuji ve 12:29, takže na start dorazím něco po dvanácté, vyfasuji startovní číslo, zdrbnu s Keňanem, který to už má za sebou (ten se má, závidím) a s Radkem, který neběžel (ten se má úplně nejlépe).







Cítím formu, jsem sladěná, waterproof make-up, nejsem nervózní, věřím si v čas pod 20 minut. Start je pěkně z kopečka, tak to napálím, pěkně zdvihám nožky, ať nezakopnu a ať to odsýpá. Možná jsem uběhla tak 200 – 300 metrů a najednou … PÁÁÁD…podklouzly mi nohy. Nejprve cítím náraz na temeni hlavy, pak záda a kostrč. To je řacha, zavírám oči, vidím hvězdičky, chci ležet, chci spát. Skončila jsem, tohle nerozdýchám, tohle vážně bolí…Vteřiny utíkají…do prdele, tak moc jsem si chtěla zaběhnout hezký čas. Ulčo, ty nikdy nevzdáváš, zejména v týmovém dresu ne. Zvedám se pomalu ze země, šíleně mě bolí kostrč, krátký pokus o rozmasírování, je to k ničemu. No co, bude mě bolet, ať poběžím nebo půjdu. Tak to už radši poběžím a utrpení si tak zkrátím.

Vyběhnu kopeček a jsem na pilince, chvíli běh do kopce po ovále, pak znovu seběh v lese, další kopeček, les, pole, vbíhám do lesa a už je to tady…nejobávanější část Lurd. Rokle, prudký sešup dolů, hromady bláta, naštěstí je tu lano. Chytnu se lana, ale neběžím, smýkne to se mnou, už se zase válím na zemi, ale tentokrát to nebolí, tentokrát je to do měkkého. Už jsem špinavá jak prase, ale je mi to fuk. Přemýšlím, zda to bláto není do mých nových elasťáků příliš zažrané a co na to bílé týmové tričko JJJ, na kolik stupňů a jak dlouho to asi budu muset prát??? Znovu vybíhám kopeček, znovu bláto a listí, pak lesní stezka, sbíhám kolem studánky „Lurdy“ – všichni svatí stůjte při mně … Jakmile narazím na trochu rovinky, zrychlím tak, až je mi špatně od žaludku, ale co, intervaly jsem teď pár týdnů trénovala. Další stoupání a už jsem na asfaltce, která vede k cíli, tady mě mohutně povzbudí Keňan. Snažím se ho nepoblít, běžím na krev a na morál, snažím se vlastně neblít vůbec, protože by mě to zdržovalo a mohlo by to blbě vypadat na fotkách J .

CÍL…konečně!!! Je mi smutno, je to přes 20 minut…kolik času jsem asi strávila na zemi po tom prvním pádu? Mrknu na Garminy, no je to přes 20 minut, ale zároveň o 30 vteřin lépe, než loni. Už jsem smutná méně a méně, dám si čaj, do pusy vrazím koblih a smutek je v čudu.

Potkám se s Robertem, který se chystá na start, nakonec zaběhne asi o minutu hůř. Potkávám Rudíka a Stošu s Filípkem. Držím jim palce, ale už se neudržuju, už chci domů. Je mi zima a kostrč bolí a bolí a asi ještě dlouho bolet bude. Ale co – nezabilo mě to, tož tak mě to posílilo J A zážitek to byl jednoznačně INTENZIVNÍ


P.S: Jak jsem si večer prohlížela všechny fotky ze závodu,  narazila jsem na tuto „horizontální“ J V ten moment jsem si vzpomněla na Berďu, kterak loni na cyklomasakrtour na Slovensku nějak tak podobně padnul do potoka, aby se zchladil….no já se teda zchlazovat nemusela J. Ale jak říkám, v dresu VZS nevzdávám ŽÁDNÝ závod J

P.S.2: Maminko jestli čteš tenhle článek (a já vím, že jo) neboj se nic! Takový pád se stává maximálně jednou za sto let.  To není běžecký standard J


Hornická desítka (5.11.2016)

Musím napsat velmi rychle krátkou reportáž, protože teď se na stránky snese smršť příspěvků z Lysacupu. Každý bude chtít napsat článek z etapy... -:))
    Po dvouleté pauze jsem znovu nabral směr Místek na tradičně skvěle připravený závod. Účast běžců VZS byla – no spíš nebyla.  Byli jsme s Bobem sami. Ale aspoň  jsme byli pro tento závod v roli jasné oddílové jedničky a dvojky. Natrénováno nebylo, noha bolí, roky přibývají, takže jsem nemohl mít žádná velká očekávání. Bob byl na tom myslím podobně. Sice se snažil nahradit trénink dopingem, ale místo anabolik, steroidů a podobně (v tom se fakt nevyznám) zobal antibiotika.
Závod byl super. Rozběhnul jsem rychle, pak jsem trochu přidal, držel jsem to...no a pak se to pokazilo nějakou divnou bolestí pod žebry. Ale to už byl cíl blízko a pak už jen radost a euforie z podařeného běhu. Bobovi se to taky moc povedlo. Co chtít víc?!?
Za ideálního počasí to bylo fakt super. Padaly výborné časy a litovat můžou všichni, kdo tu být mohli – a nebyli.
Výsledky: vítěz – Jakub Zemaník v fantastickém čase 29:25
pak dlouho nic... a Martin Kotek 41:55, Robert Hegedüs 45:24 (oficiální časy - startovní)
 Zmíním ještě Mariana Strese, který mě rubnul někde na devátém kilometru (41:53) a Pokyho (36:45), který měl bednu na dosah.

Přežila jsem Chřibák !!!



Je pondělí 17.10.2016…jsem živá…přežila jsem Chřibský maraton :-)

Letos jsem FAKT  už vůbec žádný silniční maraton běžet nechtěla. Na jaře v Krakowě to nešlo. Musela jsem zrušit i padesátku ve Winschotenu. V polovině srpna jsem si jen tak odcupitala Yesenický maraton, bo hory miluju. Na podzim jsem se rozhodla veškerou energii vložit do přípravy na Runfest půlmaraton. Trénovala jsem hlavně kvalitu, rychlost, nikoliv však vytrvalost…

A pak mi v září můj kolega z Kroměříže zvaný napsal Chroust.napsal sms.:“Hele, nechceš si zaběhnout Chřibák? Poběží i Richard, Xao, je to pro náš triatlonový oddíl  takovétradiční zakončení sezony“. Nejprve jsem to zavrhla jako nereálné, pak jsem si řekla, že třebas stihnu ještě nějaké dlouhé běhy natrénovat a pokud nebude pršet, do Kroměříže přijedu…No a tak jsem jakože trénovala…25.9. „dlouhý“ půlmaraton, 2.10. běh po rovinaté asfaltové cyklostezce v délce 20 km…Na víc nebyl čas…



Celou dobu bylo škaredě, pršelo, vítr foukal. Ještě ve čtvrtek 13.10. to vypadalo nadějně – že bude bude zima, déšť a já nebudu nikam muset.  Najednou tu ale byla sobota 15.10. a s nísluníčko, azuro, celkem teplo. V 7hodin ráno jsem tedy vlakem vyrazila směr Kroměříž. Byl to trochu adrenalin, zda start maratonu stihnu, neboť na trati byly nějaké výluky, nicméně vše nakonec klaplo a v 10:00 hodin jsem už byla u Chrousta v kanclu, v dresu a na značkách.Koelga má totiž kancl hned vedle atletického stadionu, kde byl start a cíl a také celé zázemí závodu. Tedy i bufet…to ale ještě hodně předbíhám… Chroust mi poskytl azyl a jelikož viděl, že začínám být poněkud nervózní z toho, co zas hodlám následujících několik hodin  provádět, tak nějak do mě nalil štamprdlu výborné slivovice. Domácí. Stres byl včudu. Ještě jsem si pro uklidnění prohlédla nějaké fotky, co mu visí na stěně. MontBlanc, Elbrus, Aconcangua…Tam všude byl


Přemístili jsem se na stadion, kde jsme potkali dalšího kolegu a také nečekaně běžce na lidi z MK Seitl. Bylo s kýmpodřystat, nějaké fotečky jsme udělali a v 10:30 bylo odstartováno.


Nejprve se 2x oběhlo kolečko na atletickém stadionu a pak hurá mimo dráhu. Trasa zprvu parádní. Rovinka, asfalt, cyklostezka podél Moravy, prostě Baťův kanál. Držela jsem se Chrousta do cca 5-tého kilometru, pak zrychlil a já zůstala sama. Tipla jsem si, že Chroust utekl, neboť se bál, že mu začnu sprostě nadávat, jakmile přijde první kopeček. Výčitky svědomí jím ale patrně lomcovaly, neboťmi tu a tam poslal jako morální oporu kolegu, který ho přišel povzbudit na kole.J Kolega cyklista se mnou různě debatoval, žertoval, pak mi ale řekl, že na Bunč tedy ani náhodou nepojede, že je to prudké stoupání…a zmizel…

Co je to Bunč? KOPEC!!!! Kopec jak SVIŇA!!! Takový Koudyho břušek



Bunč…no asi tak-na 11- tém km skončila pohoda jazz a průměrné tempo 5:30 na kilometr a začalo stoupání, pláč a skřípění zubů. Na druhou stranu jsem předběhla ultramaratonkyni Vilmu Podmelovou, pak nějaké dva chlapy a ještě nějakou běžkyni, znamení toho, že to pořádně rubu. Sem tam se zastavím a fotím, protože jsem si slíbila, že to poběžím na pohodu.


Do toho i  přemýšlela jsem, co může být horšího, než na maratonu soustavně stoupat do kopce…bolavý zub? Vichr z hor?Jiráskův F.L.Věk?  Kocovina? Abstinence? No akorát jsem dostala zoufalou chuť na pivo. Na Bunči naštěstí byla občerstvovačka. Volám na ně „pivo, pivo, bylo by?“ Ty voe – bylo!!!! Normálně jsem dostala decku alko piva, pak taky jiný ionťák, vzala jsem si banán, obalila ho v soli a v ten moment jsem věděla, že se do cíle dostanu. Byť to bude na morál.

Při seběhu z Bunče jsem předběhla maratonského rekordmana Jirku Březinu, pak ještě nějakého chlapíka a na občerstvovačce na 31km mám fata morgánu – zdá se mi, že vidím Chrousta. Trošku jsem přidala a byl to on!!! Zlobilo ho koleno, jak mi sdělil na občerstvovačce na kilometru 36-téma to ho prý zpomalilo (no kdoví, jak to bylo). Mě to naopak nakoplo JJJ a se slovy „Chrouste kurdepřydej“ jsem se rozběhla. Připadala jsem si jak nějaký králíček Azurit na baterky , ten z té reklamy ..cupitycupity.

Nohy mě ty poslední kilometry bolely příšerně. Ale až polezu v červenci na Elbrus, tak to taky nebude žádná brnkačka…do toho bude -20, hafo sněhu a možná i trudomyslnost…. Na maraton ještě vzpomínat budu!

Naštěstí se mi nechtělo zvracet, ono od bolesti se dá odpoutat, ale od žaludku naruby nikoliv Cajdycajdy, byl tu 40-tý  kilometr a s ním kruhák v Kroměříži, tady mi hromadně zatleskali lidi čekající na autobus, obdařím je úsměvem filmové hvězdy, nafoukám trojky a  pak už vidím stadion, půlkolečko po dráze a je vymalováno … přežila jsem… Jsem v cíli, dělám si v duchu čárku za další odběhnutý sen. Jen se nějak nedostavila post maratonská euforie a dojetí. Tak moc jsem byla unavená ...

Minuta, druhá minuta a až poté se na stadionu zjevil Chroust J Porazila jsem ho,  Ironmana jednoho. No musela jsem si rýpnout, to jinak prostě nešlo.Chvilku jsme všichni debatovali, jak to bylo těžké, vzájemně se poplácali po ramenou, jak jsme dobří,  pak sprcha, nějaký ten make-up, štamprdla na vítězství a hurá na guláš a pivo. Pak pro sichr ještě jedno pivo…a pak sprint na nádraží, protože nám  málem ujel vlak. Sprintovali jsme ale tak intenzivně, že jsme na nádraží nakonec ještě i dvě minuty čekali.

Jsem ráda, že jsem se nakonec nechala vyhecovat. V pátek jsem si přála:doběhnout, přežít, dát to pod 4:30 a nebýt poslední. V sobotu v 15:00 hodin jsem věděla, že žiju, zdravá jsem, čas 4:27 a poslední jsem nebyla ani náhodou.

Chřibák je dost těžký, kopcovitý závod. Když ale vyjde slunečné a teplé počasí, je to radost. Jak se říká: zážitek nemusí být pozitivní, musí být však intenzivní. V sobotu se skloubilo obojí. Asi za rok zase, možná, uvidíme…tentokrát však budu trénovat