Jesenický maraton – pro houbaře půlmaraton

Tož děcka, je týden PO a tu nevisí žádná reportáž?!

Jesenický půlmaraton se vepsal do mých oblíbených závodů. Poprvé jsem ho zkusila před dvěma lety a moc se mi líbil, takže jsem v zimě vyčkávala na spuštění registrace a mohla se těšit.

Na rozdíl od roku 2014 má tentokrát naše partička docela slušné zastoupení. Vyjíždíme s Djangem brzy ráno z Ostravy, bereme Davida Riga z Rungo a Stoša se připojuje na kruháči v Opavě. Cesta je dlouhá, plná serpentýn. Před Bruntálem dojíždíme auto s logem běžce a podle uší a vysoké postavy poznáváme Bobika, který jede s Ulčou a Robertem. Na startu se scházejí ostatní – Berďa se svým gangem (Petra a Deni), Ruda, Markéta Veličková a Majda nás má čekat na Ovčárně. Potkali jsme se i se Zuzkou a Džemelem. Jen prezident Koudy nám zase chyběl! Cesta v autobuse je veselá, některým je špatně, někteří dospávají a samozřejmě probírají taktiku.

Na Červehohorském sedle si vyzvedáváme čísla a čekáme na start. V 11 hodin bez velké slávy startujeme. Já jsem to tentokrát nijak neprožívala a neměla jsem žádné ambice. Od Olomouckého půlmaratnu jsem moc netrénovala, prázdninový režim všechny plány narušil. Na hory jsem se nedostala vůbec a musela jsem si tak vystačit jen se svými vřesinskými, lehce zvlněnými okruhy. Běželo se mi dobře, do kopce jsem rychle šla, po rovinkách běžela a z kopce taky. Pořád jsme se drželi ve skupině s Markétou a Djangem. Na Ovčárně na nás čekala Majda. Cítila jsem, že bych mohla půlmaroton zvládnout pod 3 hodiny a tak mě to nabudilo, že jsem se odtrhla a těšila se, jak mi druhá půlka rychle uteče. Seběh ze Ztracených kamenů byl pro mě nejhorším úsekem, jelikož neumím běhat z kopce a jak říkal jeden postarší a jistě zkušený pán na těch kamenech „takové závody se vyhrávají během z kopce“ (na druhou stranu naše Beatka zas říká „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“… tak jsem ji to přece naučila :-)). 

Konečně slyším hlasy a hudbu v cíli, míjím vyhlížející rodinné příslušníky běžců. Cíl předem mnou, ale Django za mnou! Trochu jsem znejistěla a nervózně ho vyhlížela. Snad se mu nic nestalo. Takže já, já jsem jako poprvé porazila svého muže?! Měla jsem radost, ale zároveň jsem se o něho bála. Můj cílový čas byl nakonec 2:53:31 a velká spokojenost, protože jsem si vylepšila čas z roku 2014 o celých 10 minut! Na naše týmové jedničky samozřejmě nemám, ale každý máme hranice někde jinde, že Orlíku :-)!!!

Django doběhl v čase 2:59:05, tentokrát měl všelijaké PROBLÉMY on. Také zřejmě utrpělo jeho ego. Já mu ale děkuji, že mě větší půlku cesty doprovázel a nechal mě aspoň jednou z naší rodiny vyhrát! A taky ho obdivuji, že běžel v podstatě bez tréninku. No, pěkný den to byl. Už teď se těším na další ročník.

Deni vyhrála mezi ženami maraton! Skvělé, Deni! A ostatní si vedli také výborně:

Půlmaraton:
37. Rudolf Munk              02:01:37
100. Robert Hegedüs     02:15:45
196. Robert Wágner       02:33:50
289. Nikola Janková        02:53:31
311. Dalibor Janko           02:59:05
Maraton:
19. Denisa Krejčiříková  04:07:40
63. Jan Stoszek                 04:37:30
168. Petra Schwarzová  05:27:42
216. Petr Beremlijski      05:53:02
258. Lenka Wágnerová 06:23:21

Běhej lesy...BÍLÁ



Já bych se na to mohla vyprdnout. Vůbec nic se mi už nechce psát. No a co, že jsem bylav sobotu 13.8. na závodě Běhej lesy Bílá. Stejně jsem nevyhrála, nikdo to nečte a já mám vyresetovaný mozek a nevím, co bych tak asi vyplodila. Žádný článek nebude a basta. Jenomže pak se jde v neděli týmově na pivo, dřysta se, vymýšlí se barevná kombinace VZS dresů a nejvíc dřystá Keňan, neboť dlouho, urputně a vytrvale vykřikuje : „Tak kdo napíše ten článek z Bílé?“, až posilněna druhým Radegastem triumfálně vykřiknu ! Ale jen proto, aby měl Keňan o prázdninách co číst, bo unuděný profesor o dovolené, to je tragédie :-)

Sliby se mají plnit. Takže postupně….Loni jsme s Robertem běželi první ročník tohoto závodu, oba dva dlouhou trasu, která tehdy měla dle propozic měřit 21 kilometrů. Mé Garminy ale naměřily kilometrů 19,5 a v cíli jsem doběhla za čas 2:21 a něco J . Bylo tehdy slunečno, horko, krásné výhledy po Beskydech a nějaké ty kopce. Byla jsem nadšená a letos chtěla běžet znova.
Letos závod pojmeme jako rodinnou akci. Markétka chce závodit – přihlásíme ji na běh 500 metrů, Roberta bolí pata, dá si trasu na 11 kilometrů…mi je dobře, já si dám full a Anetka to bude dokumentovat :-)

Krátce po 13-té hodině je start dětských běhů, jdeme na start, když v tom Markétka propukla v pláč: „Maminko já nechci utíkat“ Ty jo – co teď?  Nutit, nenutit? Robert mi nepomůže, takticky zmizel… J Naštěstí se objeví jedna z organizátorek, vezme Markétku za ruku, ta  přestane plakat a řekne, že s paní poběží. Je odstartováno, já fandím jak o život,  fotím, v cíli Marky dostane medaili a zase se rozpláče…Spraví to jeden pořádně velký „hambáč“ :-)
  a neomezený pobyt na skákacím hradu



Pak startuji já, start není hromadný, co 10 vteřin 4 závodníci oběhnou kolečko, nastoupí do lanovky, a teprve až na horní stanici lanovky překročí „ časoměrný koberec“, začne se jimsnímat čas. Do závodu nejdu s žádnými ambicemi. Jsem zvědavá, jak na tom jsem týden před YESenickým maratonem. Moc jsem toho nenaběhala, ale mám za červenec i srpen dost najeto na kole, takže bych měla mít v nohách síly dost. Jsem barevně sladěná. Chci se furt usmívat, zaběhnout lépe než loni a hlavně celý závod bez přestávky běžet, tedy i v kopcích, poctivě vše vyběhnout, byť by to mělo hodně bolet. Protože vše je to jenom o hlavě a když nemůžeš, KURDE PŘYDEJ (nedávno jsem se dívala na dokument o Zátopkovi, tak jsem chytrá jak rádio :-)  )

Občerstvovačky jsou v podstatě pořád – na 2., 8., 10. a  16. kilometru :-) zase furt žeru :-) - melouny, banány, mysli tyčky, ionťáky…zase budu tradičně po závodě o dvě kila těžší, chjo… 

Běžím...Popravdě řečeno, absolutně netuším, kde jsem. Vůbec jsem se nedívala do propozic,  kudy letos trasa vede. Takže nevím, že organizátoři ubrali rovinek a asfaltu a přidali kopečků a lesa. Naštěstí J Fajn…takže si prostě běžím někde v Beskydech, hřebenovku, chvíli jsem asi v Česku, chvíli jsem asi na Slovensku. Vyběhnu nějaký delší kopec, po levé straně krásné výhledy a turistický rozcestník, přede mnou kde se vzal, tu se vzal Lukáš Podolák. Paráda, budou hezké fotky, přidám tedy na úsměvu, přidám na rychlosti, ať to dobře vypadá. Vběhnu do lesa, z kopce, do kopce, další táhlý výběh, běžím kolem nějaké chaty, vidím skupinku povzbuzovačů,  kdosi zařve -  Lenko přidej (hrome, jak já jsem populární :-) ), tak KURDE PŘYDÁM a valím k další občerstvovačce. Tam se mě ptají na Míšu (běží Hostýnskou osmu),  ptají se na Koudyho – odpovídám, že ten neběží, bo ten už nic neběhá, ten už jen dřystá, vymýšlí dresy a roste mu břuch :-)

Na dvanáctém kilometru asi začínám být unavená…ale už je to kousek a navíc se mentálně připravuji na Elbrus, tam to bude minimálně 8 hodin non-stop chůze, takže jakápak únava vážení ...

15. kilometr, už jen párkrát nahoru a dolů, běžím lesem, koukám po hřibech , ale všude jen samé prašivky. A stejně jak bych asi ty hřiby posbírala a odnesla dom, že?

Přemýšlením nad hřiby a Elbrusem snažím odpoutat svou mysl od únavy. Já jsem totiž doma nemohla najít svou MP3, tak nemám nic na povzbuzení. Stejně by mě ale zajímalo, kde jsem ji zašantročila…

A jak tak přemýšlím, medituju a do toho kmitám nohama je tu náhle cedule 19 km, pak cedule ještě 500 m do cíle, 300 m do cíle a buch, jsem v cíli, dostávám medailu. Na trati se trap, ale cíl je pro fotografy, tož mám zas pusu třikrát obmotanou kolem obličeje, přibíhá Markétka, skáče mi kolem krku, přibíhá Anetka…Robert nepřibíhá, ale důstojně kráčí, zato mi ale dává napít pivka, fajného manžela jsem si zvolila.



A pak vykouklo slunko, potkala jsem kamaráda Tomáše, se kterým konzultuju výstup na Gross Venediger, či jak se ta hora v Alpách zove, dám si pivko, jídlo…pohoda džes. V tombole jsme opět nikdo nevyhráli, ale to neva, mi už nic neva.

Pajtášci milí, tuž bylo to fajne a pěkne. Za rok zas!

Himalájské dobrodružství.


Před pár lety jsem objevila krásy cestování a stalo to se mou drogou. Snažím se každý rok aspoň na chvíli oprášit moje toulavé boty a vyrazit.
Letos to bylo v mnohém poprvé. Poprvé jsem jela jen sama za sebe bez Rudy, poprvé to nebylo jen o užívání, ale taky o povinnostech, které nakonec byly tou největší radostí, poprvé jsem vystavila tělo takové nadmořské výšce a snažila jsem se dělat jakože nic, poprvé jsem byla v tak drsných podmínkách, že po návratu jsem se těšila na ten největší komfort a to na teplou vodu, postel a normální záchod a že projdu po ulici a nešlápnu během 200 metrů do žádného hovna.
Ale pěkně popořádku. Ono za to vlastně všechno může Luďa a Zuzka. Když na podzim Luďa vyslovil svůj sen jet do Peru a Ruda se toho chytil, bylo mi jasné, že pojede a splní si svůj sen s ním. Věděla jsem, že pokud budu chtít letos vyrazit někam, tak sama. Najít parťáka na takové měsíční cestování není jen tak a tak jsem se rozkoukávala, variant bylo více, ale žádná, co by mě nadchla. Až jednoho mi napsala Zuzka „Majdi, já tě tam úplně vidím …..“ a poslala mi odkaz na Brontosaury v Himalájích. Nadchlo mě to, ale pořád to rozmýšlení nebylo jednoduché a v hlavě mi šrotovaly otázky jako - zvládnu tu nadmořskou výšku, zvládnu učit malé děti v angličtině, zvládnu tu zodpovědnost, je to to, co chci a bylo to jako na houpačce a jeden den jsem moc chtěla a pak zase byla podělaná strachy. V den kdy jsem měla dát definitivně svou odpověď, jestli jedu nebo ne, jsem opět nevěděla a Karin mi řekla, hele, pokud takhle váháš, tak si to dobrodružství a cestu nezasloužíš a to bylo něco!!!! Řekla jsem, že jedu a chci jet, všechno ze mě spadlo a začala se hrozně těšit.
Naplánovala jsem si toho spoustu a připravovala se v rámci svých možností, jak v kopcích, tak v knížkách na výuku.
Čas utekl strašně rychle a najednou tady bylo 29.6 a já seděla v autě do Prahy, že se tam potkám s klukama, kteří přiletí z Peru a ráno 30.6 odletím na svůj měsíc dobrodrůža. Před Olomoucí mi volá Alice (naše koordinátorka), jestli jsem slyšela, co se stalo v Istanbulu a co na to říkám a jestli se nebojím a jaké jsou možnosti. Tak jsem se usmála a říkám jí, „jedu, bude to teď nejbezpečnější letiště na světě“ a ono opravdu bylo, při přeletu jsme vůbec nic nepoznali, jen bezpečnostní opatření byly větší než obvykle, ale pocit to nebyl úplně nejlepší.
Do Prahy jsem přijela, navštívila kamarádku a už se chystala na letiště pro kluky, když mi přišla zpráva, že nestihli letadlo a neví, kdy přiletí a jestli mě stihnout. Bylo 19h, já dopíjela kafíčko u kámošky a v tom panika - do pytle, vždyť Ruda má polovinu věcí, které jsme si měli předat – filtr na vodu, karimatku, powerbanku, garminy atd. a hlavně ty garminy, bo jak říká ULČA, bez těch je trénink na hovno. Vrazila jsem do obchodu a pořídila jsem si krásné bílé tenisky NIKE :-) v Himalájích mi sice budou na houby, ale nekup to za tu cenu a to jistě každá blondýnka pochopí. Takže jsem byla uspokojena, i když jsem stále neměla výbavu do Himalájí. Večer si nalakovala nehty na růžovo, protože musím ladit a šla spát.  Nakonec vše dobře dopadlo a potkali jsme se na dvě hodinky na letišti ráno, předali si věci, panika zažehnána a dokonce stihli i kafíčko.
Pak už odlet a cesta probíhala v pohodě. Po dlouhém putování jsme doletěli do Šrinagaru, což jsem si myslela celou dobu, že je město asi tak 200km od Pákistánských hranic, takže dost daleko od něčeho nebezpečného. Na místě mě vyvedli z omylu, protože od hranic s Pákistánem jsme byli 20km a později se dostali až na samotné hranice. Naštěstí jedu učit ten zeměpis a mám ve všem jasno.
Měla jsem opět více štěstí než rozumu, toto město je na území Kašmíru a ten léta bojuje o připojení k Pákistánu, vojáci na každém kroku a lidi opravdu od pohledu podivní. Odjeli jsme druhý den po místní Kargil highway směr Mulbekh, 150 km jsme jeli 8 hodin a cesta to byla adrenalinová.




Kilometrové srázy, místy žádný asfalt a nakonec už i ironické hlášky „Ten řidič jezdí jako barbínka 30 cm od kraje, to nemá koule jet úplně na kraj?“. Řidič si navíc dělal za jízdy s náma selfíčka.


  Za 3 dny po odjezdu z tohoto města zastřelili místního vůdce a strhla se lavina nepokojů, při kterých snad postříleli 20 lidí, do města se nedalo jet, na auta, taxíky a autobusy místní házeli kamení, rozbité okna, střílelo se…dalo se projet jen v noci na letiště a pak už ani to ne. Tak jsem si říkala, že mám asi sakra štěstí, že před těma kalamitama ujíždím. Ale to už jsem byla v Mulbeku, vesničce ve 3500 m.n.m v Himalájích, kde se svým způsobem zastavil čas, po nepokojích v Šrinagaru vypli signál a tak už nejel internet, ani když foukl vítr, prostě ráj.
Den jsme měli na oťukání a seznámení se školou, zjištění situace, jaké pomůcky tady jsou, kde budeme učit atd.
Měla jsem učit zeměpis, ale ve škole nebyla žádná velká mapa zeměpisu, ale jsme to holky šikovné a poradily jsme si a nakonec byly mistryně improvizace. Co mi dělalo ze začátku problém, byla ta výška a normální fungování. Vyjít 30 schodů a nezadýchat se? Nemožné!!!! Rozběhnout se nebo udělat rychlejší pohyb? Na poblití :-) a v tom mám já učit ty malé rošťáky, kteří schody běhají bez nejmenších problémů a já po 10 si dávám pauzičku na kochačku a výhledy? No to bude teda kouř.
V pondělí ráno to byla asi největší krize, hlava bolela z výšky, tréma z dětí a z hodin, ale co už, dala jsem se na boj, je třeba se k tomu postavit čelem.
První hodina, třída jen s kobercem, bez lavic a 25 dětí. První hodinu jsme vzali jako představovací a začaly. První dítě a otázka „What is your name?“ a odpověď „Tanzin“ , „okej nice name“, další dítě, stejná otázka a taky stejná odpověď. Dalších 13 jmen bylo buď Stanzin nebo Tanzin a bylo jedno, jestli to je kluk nebo holka. Později nám bylo vysvětleno, že díky Dalajlámovi (je to jeho rodné jméno) je to to jméno populární a tak je pro rodiny čest, dát svému dítěti toto jméno a vlastně ho má každý ve vesnici buď jako první nebo druhé jméno. No nic řekla jsem si, aspoň to bude jednodušší, a když na někoho zavolám tímto jménem, nemůžu se splést.
Učení probíhalo nakonec v pohodě a můj strach a obavy hodinu od hodiny opadávaly a děti byly úžasnější a úžasnější, takové děti jsou snem každého učitele. Byli to správní sígři, neposední, kteří vymýšleli lumpárny na každém kroku, živé a neposedné děti, ale respektem k dospělým a učitelům, vděčné za jakoukoliv pozornost, aktivitu nebo hru, co jsme jim vymyslely, chutí se učit. Nebylo těžké ty děti učit, byla to čím dál větší radost a zábava a nešlo ty děti nemilovat a bylo mi jasné čím dál víc, že i když to bylo náročné učit a připravovat se, loučení bude bolet a bolelo moc. Už teď mi chybí slyšet každé ráno 200 krát „ guuuuuud mornink meeeeem“ ( Jako dobré ráno madam) a s každým dítětem si plácnou rukou a některýma i 10 krát. Co mě překvapilo asi nejvíc, jak nedělali rozdíly mezi staršími a mladšími dětmi a tak nějak automaticky se starali o sebe navzájem, pomáhali si, když hráli nějakou hru, nikdo nebyl odstrkovaný a i ti nejstarší museli ctít pravidla těch nejmladších, které si vymysleli při nějaké hře. Prali se, ale byli si zároveň rovni.
Další věcí, která mě překvapila, že nebylo povoleno projevovat jakoukoliv náklonnost k opačnému pohlaví na veřejnosti, ale ne ke stejnému, takže jsme běžně potkávali kluky vodit se za ruce, hladit se, dotýkat se tak, jak na to nejsme my zvyklí a bylo to fakt divné. Jinak pro děvčata, za měsíc jsem nepotkala snad jediného fešáka.
Podmínky tam byly tvrdé, voda ledová, pralo se a koupalo v ledové řece, ale i tak to bylo nádherné, protože jste ráno vstali, koukli se na zelené údolí, skály a hory nad ním a první co vás napadlo bylo, že jste v ráji, sice drsném, ale v ráji.


Po 3 dnech mi už nohy nedaly pokoj a donutily mě ráno vstát v 5:45 a vyběhnout. Aklimatizována, jsem si říkala, jak si to užiju a jak to bude parádní prostě si běhat v Himalájích. Znělo to krásně a vznešeně, ale bylo to tak náročné jako všechno tady. Cesta mírně stoupala, na 2 km nastoupáno asi 120 metrů a po 500 metrech běhu jsem intezivně vzpomínala na video s Orlíkem a jeho maratonem v Krakově, kde Páji vysvětloval, že běžet 6 min/km je vlastně sprint a měl sakra pravdu. K tomuhle průměru jsem měla zatraceně daleko. Bylo to peklo na zemi, plíce jsem zapomněla někde v Evropě, nohy jako z olova a tak jsem dala 2 km do kopce a pak to seběhla dolů. Úplně KO a tak vyřízená z běhu jsem nebyla ani nepamatuju. Celý den ale pocit takové té správné unavenosti a dojebanosti, která se nedá popsat, ale musí se zažít a je jako droga a tak jsem do toho šla i následující dny a postupně prodlužovala vzdálenost s tím, že se to přece musí zlomit, je třeba jen vydržet a „kurde přydat“. Nezlomilo :-) ale zrychlovala jsem , prodlužovala jsem vzdálenost, ale dřina to byla neskutečná pořád a hlavně odložila Garminy, ať mě to nestresuje.
Po odpoledních a volnech jsme pomalu zkoušeli oťukávat místní kopečky a dostávat se výš a výš. Vypadalo to krásně a jednoduše, ale jen do chvíle, než jsme vlezli mezi skály. Žádné cestičky a stezky, jen místy kozí stezky a samá suť, takže uděláte krok a noha vám sjede o půl kroku níž. Byla to fakt dřina, tempo absolutně nepoměřitelné s kopečkama u nás, ale dřina to byla nádherná až masochistická. Užívala jsem si každý krok a ten pocit, že tam můžu být, v nejvyšších horách světa.


Vše jsem si krásně naplánovala jak to mám ve zvyku a těšila na tu dřinu jak polezeme na Stok Kangri (6153 mn.m) . Byla jsem opatrná a nikam se nehnala, nic nepřepalovala  a víc než kdy dřív poslouchala své tělo.  Od třetího dne jsem měla jako všichni rýmu a občas bolení v krku, ale nic velkého, člověk si na to zvykl, byla to prostě součást aklimatizace a výška a prach to nedovolovaly vykurýrovat.
Po dvou týdnech učení přišlo velké loučení, těžké loučení a hlavou mi proletělo, že jsme toho stihla strašně moc, nechce se mi odjet a zároveň se těším na další dobrodružství. Zkusila jsem si jaké to je žít v rodině (mají podmínky opravdu drsné, ale jsou neskutečně milí a hodní), jaké to je se projít odpoledne po místních kopečcích, běhat ve 3,5 tisících, naučila se vařit místní jídla a spoustu dalšího.
Po přesunu do Leh jsme si dali výlet na Pangong Lake, což bylo ledovcové jezero pro změnu na hranicích s Čínou ve výšce 4200 m.n.m.


Tam jsme se taky dostali až do výšky 5375, měla být parádní aklimatizace před Stok Kangri. Jenže ouha, přespali jsme tam, přijeli jsme zpátky do Leh a moje tělo vyhlásilo stopku, teploty, že by na mě mohli vajíčka smažit, klouby neskutečně bolely a svaly hořely, vstát z postele byla půlhodinová těžká dřina a mi bylo jasné, že můj sen dostat se do 6-ti tisíc rozplýval. Byla to bezmoc, dny ubíhaly, stav se nelepšil a já to taky pořádně obrečela, kdy totiž jindy si budu moct dovolit takovou aklimatizaci a bude šance něco takového podniknout? Byl to boj samé se sebou, daleko horší než na kopci, tam člověk má pocit, že může něco dělat, já ležela v posteli a koukala na ty kopce a nic. Vzala jsem to jako výzvu, že mě to má něco naučit a v hlavě mi pořád znělo „Chceš-li boha rozesmát, řekni mu o svých plánech“ protože, přesně tak to bylo, něco plánujete do posledního detailu, ale život si to stejně udělá po svém a nenaděláte nic. Strašně moc jsem se chtěla uzdravit a vyrazit aspoň na nějaký jiný trek, ale marně. Po 3 dnech jsem vylezla z postele a po hodinové procházce po městě se mi vracely teploty, bylo zle a musela jsem zpátky do postele. Nakonec jsem si to holt v hlavě srovnala, smířila se s tím, že některé sny zůstanou jen sny a nenechám si ten konec ničím otrávit a prostě si to užiju jinak a tak jsem po ránu, kdy mi bylo dobře, dělala procházky po okolí a po místních kopečcích, dávno zahodila garminy a prostě užívala každý krok a každý výhled a že bylo o co stát.
 Nakonec jako odměna přišlo něco, co se zdá jako banalita, pro mě to ovšem byl silnější zážitek, než jsem si dovedla představit. Ráno den před odletem do města přijel Dalajláma. Někdo si řekne, je to jen stařík jako každý jiný, ale není, potkat ho osobně takhle blízko bylo neskutečné, energie, úsměv a „něco magického“ z něho vyzařovala na dálku a bylo to o to silnější, čím byl blíž. 


Tohle mě donutilo se zamyslet a říct si, že vše zlé je opravdu k něčemu dobré, protože kdybych byla na treku, tak o tohle setkání přijdu a to tak mělo být.
Pomalu se vracím do reality všedních dní a teprve teď některé obyčejné zážitky dostávají tu správnou patinu a lesk. Lidi se mě ptají, jestli se tam někdy vrátím splnit si svůj sen. Je to asi první místo, o kterém říkám ano, ráda bych. Nejsem si už jistá, jestli se vrátím do Indie nebo Nepálu, protože bych chtěla vylézt Stok Kangri nebo nějakou jinou horu, tenhle sen asi zůstane snem a má to tak být a já vím, že přijdou jiné sny, které se budou plnit a nebo taky ne a zůstanou jenom sny. Bylo to drsné, ale nádherné, intenzivní, potkala jsem úžasné lidi, zažila toho na knihu a komukoliv bych to jen doporučila, protože to bylo jako pračka na hlavu. Naučilo mě to, že v těchhle horách nerozhoduje ani tak síla a fyzička, ale hlava a to jak je člověk připravený si to užít, zpomalit a třeba se i zastavit, když je třeba. Rychlost a výkony tady nehrály vůbec žádnou roli.
Další zážitky raději někdy osobně, nejsme si jistá, jestli jsou publikovatelné.




Dogtrekking - Stopou strejdy Šeráka - 49,5km 

Po maratonu v Krakově jsem musela dát  nucenou pauzu od běhání. Potíže s patou a plantární fascií mě donutily trochu spočnout, více posilovat , absolvovat léčbu rázovou vlnou a přidat na kole.
No naštěstí pauza nemusela být tak dlouhá a už v půli června jsem zkoušela vyklusávat, nechala jsem si udělat vložky do bot  a koupila jsem si gelovou podpatěnku a docela to šlo. A tak jsem opět začala přidávat na trénincích, dokonce i kopečky a už mě opět svrbělo na nějaký závod.
Doma nikdo ( děti nám nějak už utekly a má drahá polovička stále pracuje) a potřebovala jsem i vypadnout. Tudíž jsem se na poslední chvíli přihlásila na dogtrekking v Jeseníkách a v pátek vyrazila s Ajou do Lipová Lázně.  Oficiální trasa 49,5km. No není dogtrekkingu, kde bych nebloudila, takže jsem si dala opět nějaký kilák navíc a nakonec jsem dala 52,5km . Trasa velmi těžká - nejdříve z Lipová Lázně na Javořík. Tento úsek nebyl zas tak těžký,ale já už přemýšlela, jak zvládnu zbytek, protože to nějtěžší nás ještě čekalo. A to Keprník , Šerák, seběh na Ramzovou, výstup na Smrk , Lví Horu a přes  Smrčník a Pomezí pak zpět do Lipová Lázně a areál Miroslav.
Počasí na tento typ závodu zrovna nebylo ideální - prostě horko. Navíc na dogtrekkingových akcích nejsou žádné občerstvovačky jako třeba na B7 - tady si prostě vše taháte s sebou . Na startu přísné kontroly - povinně 2l vody , botičky pro psa, obvazy,náplastě, miska pro psa, čelovka atd ....
Ikdyž odstup od prvních dvou míst jsem měla docela velký , přesto jsem velmi spokojena. Po pauze a v plném tréninku jsme si daly s Ajinkou do těla.  Krásná akce, dobrá organizace, dobrá nálada a vše završeno 3. místem v ženách bez rozdílu věku. 
Aja to zvládla bez větších problémů, moje nožka vydržela také bez větší újmy a těším se na další akci.



 Výslekdy : http://www.strejdaserak.cz/vysledky.php

MUM 2016

       O vánocích 2015 jsem se definitivně rozhodl, že si ke svým čtyřicátinám v létě splním další sen a zaběhnu si velmi náročný podnik MUM - Moravský ultramaraton, což je mezinárodní běžecký etapový závod na 7 maratonů v 7 po sobě následujících dnech. Je to nejdelší a nejtěžší běžecký etapový závod pořádaný na území České republiky. Letos to byl již 24. ročník.
       O tom jak se připravit na etapovku jsem nic moc nevěděl, ale selským rozumem jsem si promyslel, že bych měl mít hlavně chuť a náladu běžet sedm dní po sobě. Prostě by mě to mělo hlavně bavit. Takže někdy v zimě začátkem ledna jsem si vyzkoušel běžet sedm dní po sobě od 22km až po cca 35km. Kromě narůstající únavy se to dalo celkem v pohodě zvládnout, akorát jsem již tenkrát tušil, že 7 maratonů, navíc v závodním tempu, může bolet mnohem víc. Čas běžel, já jsem si běhal své naplánované závody a samozřejmě různé tréninky a najednou tu byl červenec. Blížil se odjezd do Lomnice u Tišnova. Po posledních závodech jsem měl bolavou patu vlevo a přednoží vpravo, takže jsem na MUM vyrazil v mírně rozhozeném stavu. Nyní už vím, že na takové etapové několika denní klání je vhodné být sto procentně fit. Vyrazili jsme z Ostravy ve čtyřech: já a tři kluci z MK Seitl - UltraLibor, Dalibor a Roman v neděli 3.7.2016 ráno. Před polednem jsme dorazili na místo, ubytovali jsme se ve třídě ZŠ v Lomnici a začali se chystat na první etapu. Ve třídách jsme si udělali takové zvláštní boxy ze židlí a lavic, které jsme rozmístili kolem matrací na spaní.
       Start první etapy Lomnické byl před školou ve 14:00, aspoň jsme se nemuseli nikam přesouvat. O všech etapách předem vím, že jsou kopcovité, že místy dojde i na chůzi, takže nemusím valit jako kůň, ale spíše si užít pohodové plynulé tempo, kochat se okolím, krajinou a přírodou a tak. Navíc v terénu při sebězích musím opatrně na své bolavé plosky. Sebou neberu nic krom toaleťáku a mapy trasy. Po cestě máme 6 občerstvovacích stanic, takže by to mělo stačit. Stanice v jednotlivých etapách jsou rozmístěny cca 5-7km od sebe. To jsem ovšem netušil, že v náročném terénu může 7,5km znamenat i 50 minut bez vody.
       A tak jsme přesně ve dvě zvesela za ideálního slunečného počasí vyběhli do první etapy. Začínalo se samozřejmně stoupáním cca 200m na 2km a bylo to výživné, běžel jsem zvolna abych se neutavil. Potom už se různě střídaly seběhy, výběhy a rovinky po lesních a polních cestičkách a pěšinách, místy bylo kamení, hlína, kořeny. Běželo se po silnicích i cyklostezkách, podél Svratky i kolem menších potoků, oběhl jsem prvních 5 občerstvovaček a věděl, že jsem na 31km. Různě jsem si vybíral spoluběžící, se kterýma jsem se třeba snažil držet tempo. Poslední stanice měla být až na téměř 39km a já tušil, že to může být daleko, navíc jsem si v mapě nastudoval, že za Křeptovem je kopec jak prase a pak dlouhý monotonní seběh. No prostě jsem tam měl první krizi, zpomalil jsem a byl jsem doběhnut některými kolegy. Na poslední stanici jsem se napil a běžel z kopečku do cíle v Lomnici. Nakonec jsem měl toho celkem dost a dostal velké obavy z následujících dní. V nohách maraton, najíst, vyspat se a druhý den zase.
       Boskovická etapa již startuje ve dvou vlnách pomalejší běžci začínají ve dvě a ti rychlejší ve tři. Jsem v té rychlejší skupině. Do Boskovic nás odvezl autobus, kde jsme poblíž náměstí měli zázemí v budově. Takže jsem se schovali před sluncem. Dali jsme si pití a připravili se k běhu. Tentokrát začínám pomalejším tempem, sleduji co se děje s tělem, svalstvo je lehce bolavé, ale snad to půjde. V úvodních kilometrech si užívám plynulé stoupání, posléze trejlík po vrstevnicích, jenom lehce nahoru a lehce dolů. Po 20 km se cítím fajn, jakoby se únava předešlého dne nějak vstřebala. Na pátém občerstvení, se ale hlasí zase moje malá krize. K šestce je to zase asi 7km. Hlava přesvědčila tělo, že žízeň nemám, pil jsem dostatečně a vydržím to. Pocit žízně se učím chápat jako sucho v ústech, v žaludku to lehce žbluňká a vodička si cestu ke svalovým buňkám najde. Na 4,5,6 stanici mám tendence vylít do sebe tak tři kelímky, ale s tím jak etapy přibývaly, jsem se přinutil, dát si jeden plný a druhý zpola čili asi 3dcl, více by mi určitě dělalo zle. Z Rašova do Lomnice sbíháme druhou etapu po silnici. Paradoxně nebolí tolik chodidla, ale stehna vpředu. Dokončil jsem druhou etapu, uvědomil jsem si, že mám první zkušenost s dvojmaratonem a byl jsem spokojen. Po doběhu sprchha, pak polévka, vyzvednout lístek na večeři do penzionu naproti, možná stihnout lehkou masáž, povečeřet, dát si jedno pivko a chystat se na spaní. Takový byl přibližný večerní stereotyp.
       Blanenská etapa u mě začínala s velkým respektem, řekl jsem si že třetí den může být kritický, že se třeba někde trochu zhroutím a sednu na prdel. Mezi Blanskem a Černou Horou je krásný zvlněný úsek ve stínu lesem po cyklostezce. Ještě předtím je samosebou stoupání od koupaliště do Hořic, zase asi 200m na 2km, ale to už ve třetím dnu chápu ja zanedbatelnou terénní nerovnost. To je prostě u MUMu norma. Mimochodem všechny etapy mají 700-900m nastoupaných a né 400-500 jak jsem si naivně myslel, že některá třeba bude. Z Černé hory běžíme přes pole, louky, lesy a malé vesničky postupně až opět k osudové páte stanici, kde mám sucho v ústech, piju přiměřeně, k šetce vydržím. Na štěstí je po cestě třešňová alej, sním deset třešniček a ten zasraný kopec z Kunčiny vsi na Babylon vyjdu pěšky. Za Kozárovem šestka a poslední kelímek, dopřeju si kolu, protože cíl je už blízko. Jinak s kolou mám problém, že mě hrozně láká, ale opět etapu po etapě omezuju a zjistím, že je pro mě vhodnější čaj, jonťák a voda. Seběh z Kozárova do Lomnice je půl na půl lesem a pak asfalt, pro mě nejoblíbenější závěr do Lomnice. Třetí etapa měla být kritická, nakonec byla těsně pod čtyři hodiny a mohl jsem být spokojený. Dobře, krize asi přijde čtvrtý den.
       Tišnovská etapa je výhodná v tom, že start je blízko od Lomnice, nemusíme tedy tak brzy po obědě vyjiždět. Totiž každá chvíle odpočinku se k dobru počítá. Z Tišnova běžíme na jih pohádkovou krajinkou a okolím Vohančič, Pejškova, Maršova, Lažánek, Holasic až k Veverské Bítýšce, pak se kolem Svratky motáme nazpět. Tentokrát mám opravdickou krizy s množstvím chůze do kopečků, možná jsem i psychicky otrávený a konečně mě zase napadlo proč to dělám. No bo jsem to tak chtěl, nadělil jsem si to k narozkám. Ženu mám hodnou, ta by mi takovou dřinu nenachystala. Nějak jsem se dokodrcal až k šestce a za ní už je jen cíl v Lomnici. Zatím pokaždé rozmezí 31 - 38 km bylo takové těžké, docházela mi odvaha a motivace, ale za 38 to prostě už smrdělo cílem a dokončením a to se člověk vždycky vzchopí. V cíli spíše jen takový realistický pocit, že mám větší půlku MUMu za sebou, ale žádné velké nadšení se nekonalo.
       Olešnická narozeninová etapa se mi bude prostě líbit. S tímhle pocitem jsem ráno vstal, sice značně rozbitý, ale vstal. Je mi čtyřicet právě teď, i když na tuto kategorii si zvykám už od ledna. Tak a nyní teprve začne mé nejsilnější běžecké období. Posnídal jsem a pro jistotu si šel zase lehnout, pak jsem šel na oběd a na chvíli se ještě natáhl i po obědě. Do Olešnice přijíždíme k obecnímu úřadu a je docela teplo. No a co jsem takový úplně klidný a smířený se všim. Nějak vyběhnu a snad to tak půjde až do cíle, na 30 až 37 se protrápím a pak vítězně vtrhnu do Lomnice. Z Olešnice běžíme malebnou krajinkou k nádrži Vir II na Svratce, pak podél řeky po asfaltu pohodová rovina až do Švařece, potom mega kopec až za Brťoví a já se marně tvářím že je zanedbatelný. Nicméně ho běžím celý, protože mě tahá kolega. Následuje Prosetín, Hodonín, Černovice a krizička je tu, věděl jsem že příjde, jsem na ni připraven a užívám si ji. Hrozně mě tahá pravý trapéz, nohy bolí celkově, sucho v ústech skoro připomíná žízeň, ale co, vždyť jsem měl kelímek před půl hodinou. Šesté občerstvení je na 36.km pěkně v lese ve stínu a do cíle zbývá víc než šest a navíc závěr je prý těžký kamenitý. Nevadí, někde vyhrabu zbytky sil a víry, že to mohu opět dokončit a doběhnu. V klidu si užívám sadomasochistický seběh, plosky jsou zbombardovány, přetížení se odráží do kolen a kyčlí, ale cíl v Lomnici je na dosah. Konečně zase asfalt, dokonce jsem kurde přydal, bo jsem čul dobrý čas. A je to tam, nejrychlejší etapa je na světě, tak mám aspoň dvě pod čtyři.
       Bystřickou etapu chci jen přežít, bohužel u toho budu muset předstírat běh, abych na ni nestrávil přes pět hodin. Mám už velký strach, že hlava tělu nemůže poroučet do nekonečna. Že v rámci zachování života a zdravého rozumu, mě mozek odpojí od motorických systémů a prostě tu šílenost ukončí. Začínám hodně ze zadu, už si ani nehledám kolegy se kterými, bych se držel, za 25.km mi stejně vždycky cuknou. Běžím si svoje od jedné občerstvovačky k další, málo si užívám okolí, hodně se musím soustředit na došlapy v terénu, po asfaltu to jde jaksi automaticky. Při chůzi mě bolí kolena více než při klusání. Tak se snažím stále zlehka běžet. Poslední velké stoupání je přes Běleč, Ochoz na Veselí, hodně jsem šel, ale snažil se dynamicky. Seběh z Veselí do Lomnice je peklo. V cíli jsem hodně unaven, ale jdu do sprch a na polívku a pak očekávat paní Sigrid jak doběhne 2000. maraton. To nechápu ani ještě dnes a asi to nepochopím nikdy, pokud to nezkusím uběhnout. Po večeři jdu bzy spát, poslední etapa se běží dopoledne, ať to máme dříve za sebou.
       Cimrmanova etapa jsou dva překrásné půlmaratonské okruhy východně od Lomnice přes Šerkovice, Rašov a Kozárov. Hecuju se, že to dokončím, abych to nemusel někdy absolvovat znova, protože od třetího maratonu to pro mě bylo už hodně nezdravé až patologické. Startujeme již od 7:30 po deseti minutových intervalech od nejpomalejších po nejrychlejšího Dana, který startuje v 11:00. Já vybíhám v 10:10 s asi pěti kolegy. V první půlce se snažím držet v plynulém tempu, protože v té druhé už to zase bude hodně o morálce. A taky že jo. Druhé kolo hodně nevyrovnané, naštěstí z Kozárova dolů oblíbený seběh lesem. Naposledy vyběhnout kolem kostela v Lomnici, tam mě doběhl Dan a předvedl jakým způsobem se finišuje ve stoupání. Já se mohl tak akorát posrat. Ale věděl jsem, že mám hotovo, že to mám celé splněno. Euforie z dokončení je i hodně o bolestech, ale pocit, že zítra už nikam neběžím byl naprosto fantastický.
       Na závěr nutno říct, že jsem poznal spoustu nových šílenců běžců, organizátoři měli vše perfektně zmáknuté a nějakým bláznivým zvráceným způsobem jsem si to vlastně velmi intenzivně užil. Tady asi fakt totálně platí, že nemusí být vše krásné nebo škaredé, hlavně když to je strašně intenzivní. Týden plný běhu jednou za život určitě stojí za to.

Peklo v Olomouci



A to doslova!!! Letošní olomoucký půlmaraton byl medializován jako nejlépe obsazený půlmaraton na světě, jeden z nejkrásnějších závodů u nás, zlatá známka atd. Vrcholem večera měl být vedle Keňanů také třeba Leoš Mareš v rámci charitního běhu a další známé tváře - Vojtěch Bernatský, misska Eva Čerešňáková, reportér Jan Tuna, Jacob Bína a nevím kdo ještě.
Přes týden panovala velká horka, která v sobotu kulminovala. Na dálnici mi teploměr hlásil 38 st, cesta měla 50 st. Olomoucký půlmaron měl být pro mě vrcholem běžecké sezony, poctivě jsem trénovala a i časy nasvědčovaly tomu, že by to mohlo být pod 2 hodiny (tajně jsem očekávala 1:55 – 1:57). V sobotu jsem si už tak jistá nebyla, přece jen to horko nebylo optimální. Od rána jsem poslouchala kázaní maminky – učitelky o špatném vlivu na zdraví a tragické scénaře o mém kolapsu a co potom ty naše nebohé děti. Děti i naše jsem vzala s sebou, aby si tu atmosféru užili.
Z našeho oddílu jsme se na start postavili já, Martin, Berďa, Pája, Filip (zastoupil nepřítomného Homoláče) a Petra. Protože jsme se do Olomouce dopravovali ve třech skupinách, sraz jsme měli domluven až v 18:30 na Dolním náměstí u kašny. Bohužel nám setkání nevyšlo a neexistuje ani hromadná oddílová fotka ze startu. Potkala jsme se jen s Martinem.
V 19:00 odstartováno. Slibované bouřky nikde a tak za již tradičního znění Vltavy vybíháme. První kilometr byl díky mému výchozímu postavení takový šouravý a pak jsem až běžela. Držela jsem si tempo cca 5:30 – 5:50 na kilometr. Bylo mi docela dobře. Atmosféra byla úžasná, lidé kolem trati povzbuzovali, lidé na periferii nás kropili hadicemi a konvemi ze zahrad. Pila jsem, jak to jen šlo. Na cca 11 - tém kilometru mě předběhli vodiči na 2 hodiny a přestala jsem jim stačit. Nešlo to. Cítila jsem, že na osobák to asi nebude. Kolabující běžci kolem mě mi na optimismu nepřidali a tak jsem se rozhodla hlavně doběhnout a na čas se vykašlat. 12. – 16. km byl o přemáhání a pak se mi stala veselá příhoda: potkala jsem Leoše Mareše!!! Byl strašně vtipný, celou cestu dělal blbiny, klobouk dolů. Nejsem jeho skalní fanynka, ale je to fakt borec. Ty jeho hlášky mě úplně dostaly. Zrovna když se chystal jakože nasednout na tramvaj, stačila jsem si s ním plácnout a pozdravit se :-). Posledních 5 kilometrů jsem doběhla v dobré náladě, hlavně přežít. Výsledný čas byl něco přes 2:10, ale v cíli zklamání vystřídala radost. Na konci trati mě navíc povzbudily naše děti s babičkou a dědou a babička, ta si evidentně oddychla, že ty houkající sanitky neodvezly mně.
Po závodě nastalo „déja vu“ jako před 3 lety. Tentokrát jsem blinkala až v Ostravě. Špatně mi bylo celou noc a učitelnica mě přísně kárala: „No to mi řekni, že je to zdraví prospěšné…!!!“ Ráno jsme se otřepala a řekl si, že zkusím tu dvouhodinovou hranici prolomit jindy J. Mám fajné zážitky a záznam na videu s celebritou! (video je velké a tak jsem z něj pořídila na památku aspoň nekvalitní fotku).
Mějte hezké léto! Nikola