Rosseta Skyrace

International Rosseta Skyrace - 4. 9. 2016
22,4 km/1740 m


Během roku jsem nenapsala jediný článek. Letošní autorskou prvotinu jsem si chtěla schovat po odběhnutí MS v srdci Kalatánska – Barrueře. Těšila jsem, že to nabouchám na trati, epicky podám na papír, a ještě dynamičtěji naklikám do kompu. Chtěla jsem vám předat atmosféru mistrovství, vylíčit krásu Pyrenejský hor, se všemi emocemi, tak jak postupně přicházejí ... Páteční vertikální kilometr i sobotní skymarathon Buff Epic Trail jsem bohužel sledovala s teploměrem pod paží v poloze ležmo. Místo kapek potu, a na MS samozřejmě kapek krve, mě skrápěly potůčky slz. Na můj zamýšlený plán, zhodnotit nejen celé MS, ale i předchozí půlrok, přípravu, závody, jsem pak už neměla ani mentálně. Lysacup, Ještěd Skyrace, Perun Skymarathon, L4L, Adrenalin Cup, vše bez mého článečku. Nebylo proč. Bylo mi smutno. Nerozveselil mě ani náš kocour, nejsilnější antidepresivní lék. Život jde ale dál!!!
Nicméně chuť běhat, a hlavně dávat tomu to „maximum“ v intenzitě, tak jako po nominaci, samozřejmě nebyla. Chyběla motivace. Pobíhala jsem si, ale chyběl „drive“, cíl, ke kterému člověk svým úsilím směřuje. Možná i proto jsem okamžitě kývla na nabídku Macka (Tomáše Macečka) ohledně mezinárodního závodu Rosseta Skyrace. Zajímalo mě pouze datum kvůli dovolené v práci. Věděla jsem jen to, že je to v Itálii a že naše náklady budou díky pozvání pořadatelů a přátel Macka minimální. Neváhala jsem. Nakonec jsme tvořili tří členný tým - Macek, Olda (Kokošek) a já a ve čtvrtek 1. 9. jsme ukrajovali cestu vláčkem a Airport Expresem na letiště. Let bezproblémový, krátký.
Od příletu až do našeho odletu se o naši pohodu starali manželé Dario a Cristina. Cristina objíždí světový pohár v běhu do schodů, tak jako Macek; Dario, dnes už závody tolik neběhá, ale je pětinásobným mistrem Itálie, a to asi mluví za vše. Přivítání bylo nesmírně přátelské, milé a tato pohodová, přátelská atmosféra trvala až do našeho rozloučení na letišti. Nesmírně vlídní, pohostinní lidé.
Přílet tři dny před závodem nám umožňuje páteční výběh, nejen předzávodní rozběhání. Dario nás plánuje seznámit s několika prvními a závěrečnými kilometry závodu. I když tady se na délkové míry moc nehraje, častěji se tady zmiňují časy úseků trasy, ne kilometry. A každý úporně lpí na svém časovém odhadu. ‘One hour and six minutes, maybe five minutes.‘ ... ‘No, no! One hour four minutes!‘
A rovněž Dariovo ‘Only walk‘ pro nás znamenalo  kvalitní trailové poběháníčko :D Seznámili jsme se s tratí a zpětně jsem za to byla opravdu moc ráda. Nicméně sobotní rozběhání před závodem plánujeme raději bez Daria :D Dozvídáme se, že večer přijíždí Remi Bonnet, 21 letá hvězda Salomonu.
Vtipkujeme, jak pokecáme u večeře a neuplyne ani půl den a všichni sedíme u jednoho stolu, objednáváme místní typické jídlo pizzocheri. Jen Remi neexperimentuje, volí těstoviny, za to dvojitou porci, přestože vypadá, že naposledy jedl loni o Vánocích. Váží asi jako já, jen je o hlavu vyšší. Ke všemu sýry, bagety, prosciutto, decentně vínko, silné malé italské kafíčko ... no zvykla jsem si rychle :D 
Sobotní den má jasný plán, sjedeme do údolí k řece, dáme přibližně sedm kilometrů volně, dynamický strečink, rovinky ... a nyní – ladit už jen mysl! Mám pocit, že to moc nepůjde, po zhlédnutí přenádherných videí z trati si říkám, zda na to mám a nebudu někde na římse brečet ze strachu z výšek ... ale já se takřka vždy před závodem cítím v rozpacích, respektive blbě :D Přesto se začínám docela těšit.

Podaří se mi usnout, vstávám nerada, ještě bych spala. Ranní klasika, příprava, na start to máme jeden kilometr do kopce, registrovaní jsme. Nakonec vyrážím na lehko bez baťůžku, v kapsičce energy tablety, magnesko, dva gely v ruce, bundička kolem pasu, voda netřeba, občerstvovaček je více než dost. Vzhledem k mezinárodnímu závodu je před samotným startem vloženo představování zahraničních běžců, v hukotu přeslechnu své jméno a ještě se od pořadatelů ujišťuji, že mám opravdu běžet na pódio po červeném koberci. Jé to je pěkné ... Cítím se trochu nepatřičně mezi top běžkyněmi, ale moc milý a hezký zážitek. Za chvíli si toto vystoupení užívá i Macek, a jakmile se nasazení běžci dostanou z pódia, už se všichni štelují pod startovní bránu. Jsem asi ve třetí řadě, hm, tady mě asi po výstřelu italští zabijáci umačkají. Hlavně se nenechat sestřelit! A o někoho nezakopnout!! A nespadnout!!! Aáááá!!!! Letíme ulicí, bez kolize, ihned do stoupání, ale v té postartovní euforii ji prosvištíme jako seběh z kopce. Velmi rychle se dostáváme z cesty na lesní houpavý trailík, ale v podstatě plynule nabíráme výškové metry. Někde to převýšení 1740 m na 23 kilometrové trase nabrat musíme. Na přibližně pátém kilometru si užívám mírný seběh, pak už nás čeká opravdové stoupání k prvnímu vrcholu Pizzo Dei Galli (2217 m. n. m.). Nádhera.
Drápu se po travnatém svahu, na úpatí hučí helikoptéra, pomáhám si občas prackama, ale ta tráva, ač vypadá hebounce jako peřinka, nesmírně kouše. Už teď vím, že to nebude dnes zadarmo. Ale zatím se cítím dobře, hlídám si dech, ať moc nepřepálím. Čím víc se blížím k vrcholu, tím hlasitější jsou diváci kolem trati, povzbuzují snad s větším nasazením, než li mají běžci drápající se vzhůru. Jsem tam! A navíc mi nahoře hlásí, že dobíhám jako čtvrtá žena. Chtěla bych se zastavit a otočit, kouknout z vrcholu na druhou stranu, která se mi odkryla až nyní ... je to nádherné, kochám se, co mi dovolí terén, mlha ve svazích pod námi. Běh mezi nebem a zemí. Prostě Skyrunning ... Unáším se tou krásou ... 


Než trpce vystřízlivím nekonečným, úmorným seběhem, kde mě jednak dobíhá mnoho běžců, kteří to valí o dost rychleji než li já, a po kterém se mě chytne jedna obrovská krize. Předbíhají mě dvě ženy. No nic, plato, rovinka a já se tu sotva plazím, nožičky se nechtějí zvedat a jedou si svou klidnou pomalou melodii. Jenže já bych raději rokenrol! Gel, magnesko, tableta, mé vše. Krize je tak veliká, že to do sebe jednoduše nasypu. Všechno najednou. No to je mňamka :D Ale pomůže to, stoupám na Cima Rosseta, druhý dvoutisícový vrchol (2142 m. n. m.), stoupání jako prase, mám pocit, že se sotva plazím vzhůru, podle tempa si říkám, asi pořád krize, ale tady se už všichni plazíme stejně. To mě trochu uklidňuje. Ale je to boj. Moc dobře vím, že se pohybuju pocitově tak nějak na hraně toho, co to moje tělo je schopno akceptovat. Nahoře jsem kolem dvou hodin, v posledních pasážích si pomáhám řetízky. To bylo pěkné. Ale to pěkné taky okamžitě skončilo. Nejsem zrovna svěží a přede mnou asi osmi kilometrový seběh dolů. Valím, co zvládám, ale je znát už nyní(!), že toho mám celkem dost. Zpětně si tento úsek seběhu už moc nepamatuju. Nožky tak nějak dopadaly na chodníček sami od sebe a má mysl mě přesvědčovala, že je to už jen kousíček. A druhý kousíček. A třetí kousíček ... Nevím moc jak, ale přežila jsem seběh k chatě, kterou už znám z našeho čtvrtečního výběhu. Ano, už „jen“ pár kilometrů. Nevím, jak to přežiju. Zbývá posledních pět kilometrů, převážně dolů a já toho mám vážně dost.
Běžím dál. Nekonečná muka, těžce dýchám, a nejenže brutálně funím, ale už i regulérně hekám. Co tady dělám? Nikdy více! Italové nás pozvou na mezinárodní závod s full servisem, pohybujeme se v kolektivu hvězd mezinárodních týmů, užiju si představování nasazených běžců na podiu a já se tady přibližně dva kilometry do cíle potácím, nohy plácám před sebe, odpočítávám každý metr, každý krok. Předbíhá mě jedna borka, chci zrychlit, chytit se jí, ale nejde to, tělo mě už neposlouchá, jede nadoraz. Nožičky mi daly pápá ... Těžce strávím další metry. Asi tady umřu. Kilometr do cíle a já se začínám motat. Gel v ruce nemám a na to, abych vytahovala energy tabletu ze zadní kapsy kraťas už nemám energii ani morál. Chci to jen mít za sebou. Tělíčko mi taky dává pápá ... Vidím schody, bože schody!!! Trailové, dlouhé, není jich moc, poslední malé stoupání před cílovou rovinkou. Nedá se. Určitě umřu tady. Motám se, chytám se zábradlí, skupina tří Italů řve ‘Go, Go!‘ Plazím se a asi vypadám tak moc špatně, že mě jeden Ital tlačí do zad a pohání mě vpřed. Už i mysl mi dává pápá, protože ze sebe vytáhnu ‘I´m O.K‘. Popravdě si přeji, aby mě potáhli všichni tři najednou. Jsem nahoře, poslední travnatá rovinka, přesto nejsem schopna překonat nepatrné, nicotné 1% „stoupání“ a rozběhnout se. Konečně mírný seběh, 25 metrů do cíle, běžím, až se divím! V čase 2:53:24 protínám cílový koberec jako 8. žena, 10 minut za Oldou, 13 za Mackem. Okamžitě se svalím na plastovou židli po pravé straně. Sedím, zírám před sebe, jsem totálně promáčená, přesto se polívám vodou. Hůř už vypadat nemohu, tak je to vlastně jedno. Zdravím se s Mackem, sdělujeme si dojmy, ale jsem úplně prošitá. České prosciutto po italsku. Pořád nabírám síly v pozávodní odpočinkové zóně, sedím tam určitě nejdéle ze všech. Čas pod tři hodiny, jo to beru, víc jsem tam nechat nemohla, leda, že bych tam zůstala navždy. 
Nevím, ve kterém závodě jsem naposledy odevzdala vše, tak jako tady. Možná v Chamonix 2014. I proto jsou asi zahraniční závody obrovskou zkušeností, v ČR se asi nedokážu natolik zmáčknout, prodrtit na dřeň. Ale určitě je třeba zmínit, že právě Skyrace, pro svoji velkou intenzitu na náročné trase a pro rychlost nejen výběhů, ale hlavně seběhů, mi typově sedí méně, než li Skymarathon. A i proto jsem teď tak zničená. Začínají mě brutálně pálet paty, už cítím ty puchýře. Daň za poslední seběh přichází poměrně rychle. Konečně odpajdám na stranu a pro změnu se svalím na travičku, zatímco Olda s Mackem vyklusávají.

Do místa našeho ubytování jsem schopna klidně doklusat, i když jen po špičkách. Ale jde to. Nohy začnu cítit až druhý den během našeho dopoledního výletu před odletem. Při sestupech neposlouchají a jen tak sebou plácají, koordinace nulová. Ale cítím se krásně, koukám do hor, do skal, z kopců, toužím tam ještě chvíli zůstat, nechce se mi zpět a nechápu, že tady v tak hezké oblasti někdo jen tak bydlí. A „obyčejně“ žije. Chci taky. 






 Fryštácký dogtrekking - 42,5km, 1435m převýšení - 10.9.2016

Po vydařeném Jesenickém dogtrekkingovém závodu jsem se rozhodla absolvovat další tyto závody.
Chtěla jsem ještě v srpnu zvládnout jeden dogtreking- tzv. Valašské Kotáry, ale pro tropická vedra jsem závod v srpnu odřekla a přihlásila jsem se na Fryštácký dogtrekking, resp. dogmaraton konaný 10.9.2016. V mezidobí jsem absolvovala ještě 3 závody (to jen pro info našeho prezidenta ) a to v srpnu 16km v Olbramicích, kde jsem byla první v kategorii , dále běh obourou na Hukvaldech 10km, kde jsem byla třetí v kategorii a 3.9.2016 půlmaraton v Hrabové, kde jsem byla druhá v kategorii.

Fryštácký dogtrekking je překrásný závod v oblasti Hostýnských vrchů. Start i cíl a výborné celkové zázemí bylo v kempu Držková.  Dorazily jsme v pátek večer, postavily stan a chystaly na závod . V duchu jsem si myslela, že závod bude o něco lehčí než na Šeráku, ale to jsem se mýlila. Kopečky nejsou sice tak vysoké, ale rovinku zde také nenajdete. Navíc opět vedro. Start tentokrát nebyl hromadný a mohlo se startovat v rozmezí od 7:30 do 8:30hod., takže vzhledem k počasí jsem hned po veterinární prohlídce byla na startu mezi prvními.
Po očuchání s konkurencí jsme v 7:31 vystartovaly .   

   
Až do 20.km jsme to zvládaly bezvadně . To jsme i ve slušném tempu dorazily na rozhlednu Vartovnu, odkud byly velmi krásné výhledy. Pak byl seběh do Lhoty u Vsetína a já opět lehce bloudila. Špatně jsem seběhly a chvíli hledaly kontrolu ve vesnici.
Naštěstí zaběhnutí dělalo necelé 2km, což je zatím u mě nejmenší bloudění na dogtrekkingových akcích. ( Kdo čte mé dogtrek. články, tak už ví).
Z Lhoty se opět stoupalo na hřeben a to jsem už byla na 27.km a slunko rvalo o stošest. Toto byl můj nejhorší úsek, než jsme se dostaly opět na hřeben a hlavně do lesa.
Do cíle jsme dorazily po 6hodinách, s malým blouděním tedy celkově 44km. Celkově v ženách 4. místo a v kategorii žen nad 35let 1.místo. Bohužel jsem musela v sobotu odjet a tudíž  jsem se tentokrát nezúčastnila nedělního vyhlášení.  Aja to opět zvládla zcela bez problémů a bezvadně.

  
    

Jesenický maraton – pro houbaře půlmaraton



Tož děcka, je týden PO a tu nevisí žádná reportáž?!

Jesenický půlmaraton se vepsal do mých oblíbených závodů. Poprvé jsem ho zkusila před dvěma lety a moc se mi líbil, takže jsem v zimě vyčkávala na spuštění registrace a mohla se těšit.

Na rozdíl od roku 2014 má tentokrát naše partička docela slušné zastoupení. Vyjíždíme s Djangem brzy ráno z Ostravy, bereme Davida Riga z Rungo a Stoša se připojuje na kruháči v Opavě. Cesta je dlouhá, plná serpentýn. Před Bruntálem dojíždíme auto s logem běžce a podle uší a vysoké postavy poznáváme Bobika, který jede s Ulčou a Robertem. Na startu se scházejí ostatní – Berďa se svým gangem (Petra a Deni), Ruda, Markéta Veličková a Majda nás má čekat na Ovčárně. Potkali jsme se i se Zuzkou a Džemelem. Jen prezident Koudy nám zase chyběl! Cesta v autobuse je veselá, některým je špatně, někteří dospávají a samozřejmě probírají taktiku.

Na Červehohorském sedle si vyzvedáváme čísla a čekáme na start. V 11 hodin bez velké slávy startujeme. Já jsem to tentokrát nijak neprožívala a neměla jsem žádné ambice. Od Olomouckého půlmaratnu jsem moc netrénovala, prázdninový režim všechny plány narušil. Na hory jsem se nedostala vůbec a musela jsem si tak vystačit jen se svými vřesinskými, lehce zvlněnými okruhy. Běželo se mi dobře, do kopce jsem rychle šla, po rovinkách běžela a z kopce taky. Pořád jsme se drželi ve skupině s Markétou a Djangem. Na Ovčárně na nás čekala Majda. Cítila jsem, že bych mohla půlmaroton zvládnout pod 3 hodiny a tak mě to nabudilo, že jsem se odtrhla a těšila se, jak mi druhá půlka rychle uteče. Seběh ze Ztracených kamenů byl pro mě nejhorším úsekem, jelikož neumím běhat z kopce a jak říkal jeden postarší a jistě zkušený pán na těch kamenech „takové závody se vyhrávají během z kopce“ (na druhou stranu naše Beatka zas říká „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“… tak jsem ji to přece naučila :-)). 

Konečně slyším hlasy a hudbu v cíli, míjím vyhlížející rodinné příslušníky běžců. Cíl předem mnou, ale Django za mnou! Trochu jsem znejistěla a nervózně ho vyhlížela. Snad se mu nic nestalo. Takže já, já jsem jako poprvé porazila svého muže?! Měla jsem radost, ale zároveň jsem se o něho bála. Můj cílový čas byl nakonec 2:53:31 a velká spokojenost, protože jsem si vylepšila čas z roku 2014 o celých 10 minut! Na naše týmové jedničky samozřejmě nemám, ale každý máme hranice někde jinde, že Orlíku :-)!!!

Django doběhl v čase 2:59:05, tentokrát měl všelijaké PROBLÉMY on. Také zřejmě utrpělo jeho ego. Já mu ale děkuji, že mě větší půlku cesty doprovázel a nechal mě aspoň jednou z naší rodiny vyhrát! A taky ho obdivuji, že běžel v podstatě bez tréninku. No, pěkný den to byl. Už teď se těším na další ročník.

Deni vyhrála mezi ženami maraton! Skvělé, Deni! A ostatní si vedli také výborně:

Půlmaraton:
37. Rudolf Munk              02:01:37
100. Robert Hegedüs     02:15:45
196. Robert Wágner       02:33:50
289. Nikola Janková        02:53:31
311. Dalibor Janko           02:59:05
Maraton:
19. Denisa Krejčiříková  04:07:40
63. Jan Stoszek                 04:37:30
168. Petra Schwarzová  05:27:42
216. Petr Beremlijski      05:53:02
258. Lenka Wágnerová 06:23:21

Běhej lesy...BÍLÁ



Já bych se na to mohla vyprdnout. Vůbec nic se mi už nechce psát. No a co, že jsem bylav sobotu 13.8. na závodě Běhej lesy Bílá. Stejně jsem nevyhrála, nikdo to nečte a já mám vyresetovaný mozek a nevím, co bych tak asi vyplodila. Žádný článek nebude a basta. Jenomže pak se jde v neděli týmově na pivo, dřysta se, vymýšlí se barevná kombinace VZS dresů a nejvíc dřystá Keňan, neboť dlouho, urputně a vytrvale vykřikuje : „Tak kdo napíše ten článek z Bílé?“, až posilněna druhým Radegastem triumfálně vykřiknu ! Ale jen proto, aby měl Keňan o prázdninách co číst, bo unuděný profesor o dovolené, to je tragédie :-)

Sliby se mají plnit. Takže postupně….Loni jsme s Robertem běželi první ročník tohoto závodu, oba dva dlouhou trasu, která tehdy měla dle propozic měřit 21 kilometrů. Mé Garminy ale naměřily kilometrů 19,5 a v cíli jsem doběhla za čas 2:21 a něco J . Bylo tehdy slunečno, horko, krásné výhledy po Beskydech a nějaké ty kopce. Byla jsem nadšená a letos chtěla běžet znova.
Letos závod pojmeme jako rodinnou akci. Markétka chce závodit – přihlásíme ji na běh 500 metrů, Roberta bolí pata, dá si trasu na 11 kilometrů…mi je dobře, já si dám full a Anetka to bude dokumentovat :-)

Krátce po 13-té hodině je start dětských běhů, jdeme na start, když v tom Markétka propukla v pláč: „Maminko já nechci utíkat“ Ty jo – co teď?  Nutit, nenutit? Robert mi nepomůže, takticky zmizel… J Naštěstí se objeví jedna z organizátorek, vezme Markétku za ruku, ta  přestane plakat a řekne, že s paní poběží. Je odstartováno, já fandím jak o život,  fotím, v cíli Marky dostane medaili a zase se rozpláče…Spraví to jeden pořádně velký „hambáč“ :-)
  a neomezený pobyt na skákacím hradu



Pak startuji já, start není hromadný, co 10 vteřin 4 závodníci oběhnou kolečko, nastoupí do lanovky, a teprve až na horní stanici lanovky překročí „ časoměrný koberec“, začne se jimsnímat čas. Do závodu nejdu s žádnými ambicemi. Jsem zvědavá, jak na tom jsem týden před YESenickým maratonem. Moc jsem toho nenaběhala, ale mám za červenec i srpen dost najeto na kole, takže bych měla mít v nohách síly dost. Jsem barevně sladěná. Chci se furt usmívat, zaběhnout lépe než loni a hlavně celý závod bez přestávky běžet, tedy i v kopcích, poctivě vše vyběhnout, byť by to mělo hodně bolet. Protože vše je to jenom o hlavě a když nemůžeš, KURDE PŘYDEJ (nedávno jsem se dívala na dokument o Zátopkovi, tak jsem chytrá jak rádio :-)  )

Občerstvovačky jsou v podstatě pořád – na 2., 8., 10. a  16. kilometru :-) zase furt žeru :-) - melouny, banány, mysli tyčky, ionťáky…zase budu tradičně po závodě o dvě kila těžší, chjo… 

Běžím...Popravdě řečeno, absolutně netuším, kde jsem. Vůbec jsem se nedívala do propozic,  kudy letos trasa vede. Takže nevím, že organizátoři ubrali rovinek a asfaltu a přidali kopečků a lesa. Naštěstí J Fajn…takže si prostě běžím někde v Beskydech, hřebenovku, chvíli jsem asi v Česku, chvíli jsem asi na Slovensku. Vyběhnu nějaký delší kopec, po levé straně krásné výhledy a turistický rozcestník, přede mnou kde se vzal, tu se vzal Lukáš Podolák. Paráda, budou hezké fotky, přidám tedy na úsměvu, přidám na rychlosti, ať to dobře vypadá. Vběhnu do lesa, z kopce, do kopce, další táhlý výběh, běžím kolem nějaké chaty, vidím skupinku povzbuzovačů,  kdosi zařve -  Lenko přidej (hrome, jak já jsem populární :-) ), tak KURDE PŘYDÁM a valím k další občerstvovačce. Tam se mě ptají na Míšu (běží Hostýnskou osmu),  ptají se na Koudyho – odpovídám, že ten neběží, bo ten už nic neběhá, ten už jen dřystá, vymýšlí dresy a roste mu břuch :-)

Na dvanáctém kilometru asi začínám být unavená…ale už je to kousek a navíc se mentálně připravuji na Elbrus, tam to bude minimálně 8 hodin non-stop chůze, takže jakápak únava vážení ...

15. kilometr, už jen párkrát nahoru a dolů, běžím lesem, koukám po hřibech , ale všude jen samé prašivky. A stejně jak bych asi ty hřiby posbírala a odnesla dom, že?

Přemýšlením nad hřiby a Elbrusem snažím odpoutat svou mysl od únavy. Já jsem totiž doma nemohla najít svou MP3, tak nemám nic na povzbuzení. Stejně by mě ale zajímalo, kde jsem ji zašantročila…

A jak tak přemýšlím, medituju a do toho kmitám nohama je tu náhle cedule 19 km, pak cedule ještě 500 m do cíle, 300 m do cíle a buch, jsem v cíli, dostávám medailu. Na trati se trap, ale cíl je pro fotografy, tož mám zas pusu třikrát obmotanou kolem obličeje, přibíhá Markétka, skáče mi kolem krku, přibíhá Anetka…Robert nepřibíhá, ale důstojně kráčí, zato mi ale dává napít pivka, fajného manžela jsem si zvolila.



A pak vykouklo slunko, potkala jsem kamaráda Tomáše, se kterým konzultuju výstup na Gross Venediger, či jak se ta hora v Alpách zove, dám si pivko, jídlo…pohoda džes. V tombole jsme opět nikdo nevyhráli, ale to neva, mi už nic neva.

Pajtášci milí, tuž bylo to fajne a pěkne. Za rok zas!

Himalájské dobrodružství.


Před pár lety jsem objevila krásy cestování a stalo to se mou drogou. Snažím se každý rok aspoň na chvíli oprášit moje toulavé boty a vyrazit.
Letos to bylo v mnohém poprvé. Poprvé jsem jela jen sama za sebe bez Rudy, poprvé to nebylo jen o užívání, ale taky o povinnostech, které nakonec byly tou největší radostí, poprvé jsem vystavila tělo takové nadmořské výšce a snažila jsem se dělat jakože nic, poprvé jsem byla v tak drsných podmínkách, že po návratu jsem se těšila na ten největší komfort a to na teplou vodu, postel a normální záchod a že projdu po ulici a nešlápnu během 200 metrů do žádného hovna.
Ale pěkně popořádku. Ono za to vlastně všechno může Luďa a Zuzka. Když na podzim Luďa vyslovil svůj sen jet do Peru a Ruda se toho chytil, bylo mi jasné, že pojede a splní si svůj sen s ním. Věděla jsem, že pokud budu chtít letos vyrazit někam, tak sama. Najít parťáka na takové měsíční cestování není jen tak a tak jsem se rozkoukávala, variant bylo více, ale žádná, co by mě nadchla. Až jednoho mi napsala Zuzka „Majdi, já tě tam úplně vidím …..“ a poslala mi odkaz na Brontosaury v Himalájích. Nadchlo mě to, ale pořád to rozmýšlení nebylo jednoduché a v hlavě mi šrotovaly otázky jako - zvládnu tu nadmořskou výšku, zvládnu učit malé děti v angličtině, zvládnu tu zodpovědnost, je to to, co chci a bylo to jako na houpačce a jeden den jsem moc chtěla a pak zase byla podělaná strachy. V den kdy jsem měla dát definitivně svou odpověď, jestli jedu nebo ne, jsem opět nevěděla a Karin mi řekla, hele, pokud takhle váháš, tak si to dobrodružství a cestu nezasloužíš a to bylo něco!!!! Řekla jsem, že jedu a chci jet, všechno ze mě spadlo a začala se hrozně těšit.
Naplánovala jsem si toho spoustu a připravovala se v rámci svých možností, jak v kopcích, tak v knížkách na výuku.
Čas utekl strašně rychle a najednou tady bylo 29.6 a já seděla v autě do Prahy, že se tam potkám s klukama, kteří přiletí z Peru a ráno 30.6 odletím na svůj měsíc dobrodrůža. Před Olomoucí mi volá Alice (naše koordinátorka), jestli jsem slyšela, co se stalo v Istanbulu a co na to říkám a jestli se nebojím a jaké jsou možnosti. Tak jsem se usmála a říkám jí, „jedu, bude to teď nejbezpečnější letiště na světě“ a ono opravdu bylo, při přeletu jsme vůbec nic nepoznali, jen bezpečnostní opatření byly větší než obvykle, ale pocit to nebyl úplně nejlepší.
Do Prahy jsem přijela, navštívila kamarádku a už se chystala na letiště pro kluky, když mi přišla zpráva, že nestihli letadlo a neví, kdy přiletí a jestli mě stihnout. Bylo 19h, já dopíjela kafíčko u kámošky a v tom panika - do pytle, vždyť Ruda má polovinu věcí, které jsme si měli předat – filtr na vodu, karimatku, powerbanku, garminy atd. a hlavně ty garminy, bo jak říká ULČA, bez těch je trénink na hovno. Vrazila jsem do obchodu a pořídila jsem si krásné bílé tenisky NIKE :-) v Himalájích mi sice budou na houby, ale nekup to za tu cenu a to jistě každá blondýnka pochopí. Takže jsem byla uspokojena, i když jsem stále neměla výbavu do Himalájí. Večer si nalakovala nehty na růžovo, protože musím ladit a šla spát.  Nakonec vše dobře dopadlo a potkali jsme se na dvě hodinky na letišti ráno, předali si věci, panika zažehnána a dokonce stihli i kafíčko.
Pak už odlet a cesta probíhala v pohodě. Po dlouhém putování jsme doletěli do Šrinagaru, což jsem si myslela celou dobu, že je město asi tak 200km od Pákistánských hranic, takže dost daleko od něčeho nebezpečného. Na místě mě vyvedli z omylu, protože od hranic s Pákistánem jsme byli 20km a později se dostali až na samotné hranice. Naštěstí jedu učit ten zeměpis a mám ve všem jasno.
Měla jsem opět více štěstí než rozumu, toto město je na území Kašmíru a ten léta bojuje o připojení k Pákistánu, vojáci na každém kroku a lidi opravdu od pohledu podivní. Odjeli jsme druhý den po místní Kargil highway směr Mulbekh, 150 km jsme jeli 8 hodin a cesta to byla adrenalinová.




Kilometrové srázy, místy žádný asfalt a nakonec už i ironické hlášky „Ten řidič jezdí jako barbínka 30 cm od kraje, to nemá koule jet úplně na kraj?“. Řidič si navíc dělal za jízdy s náma selfíčka.


  Za 3 dny po odjezdu z tohoto města zastřelili místního vůdce a strhla se lavina nepokojů, při kterých snad postříleli 20 lidí, do města se nedalo jet, na auta, taxíky a autobusy místní házeli kamení, rozbité okna, střílelo se…dalo se projet jen v noci na letiště a pak už ani to ne. Tak jsem si říkala, že mám asi sakra štěstí, že před těma kalamitama ujíždím. Ale to už jsem byla v Mulbeku, vesničce ve 3500 m.n.m v Himalájích, kde se svým způsobem zastavil čas, po nepokojích v Šrinagaru vypli signál a tak už nejel internet, ani když foukl vítr, prostě ráj.
Den jsme měli na oťukání a seznámení se školou, zjištění situace, jaké pomůcky tady jsou, kde budeme učit atd.
Měla jsem učit zeměpis, ale ve škole nebyla žádná velká mapa zeměpisu, ale jsme to holky šikovné a poradily jsme si a nakonec byly mistryně improvizace. Co mi dělalo ze začátku problém, byla ta výška a normální fungování. Vyjít 30 schodů a nezadýchat se? Nemožné!!!! Rozběhnout se nebo udělat rychlejší pohyb? Na poblití :-) a v tom mám já učit ty malé rošťáky, kteří schody běhají bez nejmenších problémů a já po 10 si dávám pauzičku na kochačku a výhledy? No to bude teda kouř.
V pondělí ráno to byla asi největší krize, hlava bolela z výšky, tréma z dětí a z hodin, ale co už, dala jsem se na boj, je třeba se k tomu postavit čelem.
První hodina, třída jen s kobercem, bez lavic a 25 dětí. První hodinu jsme vzali jako představovací a začaly. První dítě a otázka „What is your name?“ a odpověď „Tanzin“ , „okej nice name“, další dítě, stejná otázka a taky stejná odpověď. Dalších 13 jmen bylo buď Stanzin nebo Tanzin a bylo jedno, jestli to je kluk nebo holka. Později nám bylo vysvětleno, že díky Dalajlámovi (je to jeho rodné jméno) je to to jméno populární a tak je pro rodiny čest, dát svému dítěti toto jméno a vlastně ho má každý ve vesnici buď jako první nebo druhé jméno. No nic řekla jsem si, aspoň to bude jednodušší, a když na někoho zavolám tímto jménem, nemůžu se splést.
Učení probíhalo nakonec v pohodě a můj strach a obavy hodinu od hodiny opadávaly a děti byly úžasnější a úžasnější, takové děti jsou snem každého učitele. Byli to správní sígři, neposední, kteří vymýšleli lumpárny na každém kroku, živé a neposedné děti, ale respektem k dospělým a učitelům, vděčné za jakoukoliv pozornost, aktivitu nebo hru, co jsme jim vymyslely, chutí se učit. Nebylo těžké ty děti učit, byla to čím dál větší radost a zábava a nešlo ty děti nemilovat a bylo mi jasné čím dál víc, že i když to bylo náročné učit a připravovat se, loučení bude bolet a bolelo moc. Už teď mi chybí slyšet každé ráno 200 krát „ guuuuuud mornink meeeeem“ ( Jako dobré ráno madam) a s každým dítětem si plácnou rukou a některýma i 10 krát. Co mě překvapilo asi nejvíc, jak nedělali rozdíly mezi staršími a mladšími dětmi a tak nějak automaticky se starali o sebe navzájem, pomáhali si, když hráli nějakou hru, nikdo nebyl odstrkovaný a i ti nejstarší museli ctít pravidla těch nejmladších, které si vymysleli při nějaké hře. Prali se, ale byli si zároveň rovni.
Další věcí, která mě překvapila, že nebylo povoleno projevovat jakoukoliv náklonnost k opačnému pohlaví na veřejnosti, ale ne ke stejnému, takže jsme běžně potkávali kluky vodit se za ruce, hladit se, dotýkat se tak, jak na to nejsme my zvyklí a bylo to fakt divné. Jinak pro děvčata, za měsíc jsem nepotkala snad jediného fešáka.
Podmínky tam byly tvrdé, voda ledová, pralo se a koupalo v ledové řece, ale i tak to bylo nádherné, protože jste ráno vstali, koukli se na zelené údolí, skály a hory nad ním a první co vás napadlo bylo, že jste v ráji, sice drsném, ale v ráji.


Po 3 dnech mi už nohy nedaly pokoj a donutily mě ráno vstát v 5:45 a vyběhnout. Aklimatizována, jsem si říkala, jak si to užiju a jak to bude parádní prostě si běhat v Himalájích. Znělo to krásně a vznešeně, ale bylo to tak náročné jako všechno tady. Cesta mírně stoupala, na 2 km nastoupáno asi 120 metrů a po 500 metrech běhu jsem intezivně vzpomínala na video s Orlíkem a jeho maratonem v Krakově, kde Páji vysvětloval, že běžet 6 min/km je vlastně sprint a měl sakra pravdu. K tomuhle průměru jsem měla zatraceně daleko. Bylo to peklo na zemi, plíce jsem zapomněla někde v Evropě, nohy jako z olova a tak jsem dala 2 km do kopce a pak to seběhla dolů. Úplně KO a tak vyřízená z běhu jsem nebyla ani nepamatuju. Celý den ale pocit takové té správné unavenosti a dojebanosti, která se nedá popsat, ale musí se zažít a je jako droga a tak jsem do toho šla i následující dny a postupně prodlužovala vzdálenost s tím, že se to přece musí zlomit, je třeba jen vydržet a „kurde přydat“. Nezlomilo :-) ale zrychlovala jsem , prodlužovala jsem vzdálenost, ale dřina to byla neskutečná pořád a hlavně odložila Garminy, ať mě to nestresuje.
Po odpoledních a volnech jsme pomalu zkoušeli oťukávat místní kopečky a dostávat se výš a výš. Vypadalo to krásně a jednoduše, ale jen do chvíle, než jsme vlezli mezi skály. Žádné cestičky a stezky, jen místy kozí stezky a samá suť, takže uděláte krok a noha vám sjede o půl kroku níž. Byla to fakt dřina, tempo absolutně nepoměřitelné s kopečkama u nás, ale dřina to byla nádherná až masochistická. Užívala jsem si každý krok a ten pocit, že tam můžu být, v nejvyšších horách světa.


Vše jsem si krásně naplánovala jak to mám ve zvyku a těšila na tu dřinu jak polezeme na Stok Kangri (6153 mn.m) . Byla jsem opatrná a nikam se nehnala, nic nepřepalovala  a víc než kdy dřív poslouchala své tělo.  Od třetího dne jsem měla jako všichni rýmu a občas bolení v krku, ale nic velkého, člověk si na to zvykl, byla to prostě součást aklimatizace a výška a prach to nedovolovaly vykurýrovat.
Po dvou týdnech učení přišlo velké loučení, těžké loučení a hlavou mi proletělo, že jsme toho stihla strašně moc, nechce se mi odjet a zároveň se těším na další dobrodružství. Zkusila jsem si jaké to je žít v rodině (mají podmínky opravdu drsné, ale jsou neskutečně milí a hodní), jaké to je se projít odpoledne po místních kopečcích, běhat ve 3,5 tisících, naučila se vařit místní jídla a spoustu dalšího.
Po přesunu do Leh jsme si dali výlet na Pangong Lake, což bylo ledovcové jezero pro změnu na hranicích s Čínou ve výšce 4200 m.n.m.


Tam jsme se taky dostali až do výšky 5375, měla být parádní aklimatizace před Stok Kangri. Jenže ouha, přespali jsme tam, přijeli jsme zpátky do Leh a moje tělo vyhlásilo stopku, teploty, že by na mě mohli vajíčka smažit, klouby neskutečně bolely a svaly hořely, vstát z postele byla půlhodinová těžká dřina a mi bylo jasné, že můj sen dostat se do 6-ti tisíc rozplýval. Byla to bezmoc, dny ubíhaly, stav se nelepšil a já to taky pořádně obrečela, kdy totiž jindy si budu moct dovolit takovou aklimatizaci a bude šance něco takového podniknout? Byl to boj samé se sebou, daleko horší než na kopci, tam člověk má pocit, že může něco dělat, já ležela v posteli a koukala na ty kopce a nic. Vzala jsem to jako výzvu, že mě to má něco naučit a v hlavě mi pořád znělo „Chceš-li boha rozesmát, řekni mu o svých plánech“ protože, přesně tak to bylo, něco plánujete do posledního detailu, ale život si to stejně udělá po svém a nenaděláte nic. Strašně moc jsem se chtěla uzdravit a vyrazit aspoň na nějaký jiný trek, ale marně. Po 3 dnech jsem vylezla z postele a po hodinové procházce po městě se mi vracely teploty, bylo zle a musela jsem zpátky do postele. Nakonec jsem si to holt v hlavě srovnala, smířila se s tím, že některé sny zůstanou jen sny a nenechám si ten konec ničím otrávit a prostě si to užiju jinak a tak jsem po ránu, kdy mi bylo dobře, dělala procházky po okolí a po místních kopečcích, dávno zahodila garminy a prostě užívala každý krok a každý výhled a že bylo o co stát.
 Nakonec jako odměna přišlo něco, co se zdá jako banalita, pro mě to ovšem byl silnější zážitek, než jsem si dovedla představit. Ráno den před odletem do města přijel Dalajláma. Někdo si řekne, je to jen stařík jako každý jiný, ale není, potkat ho osobně takhle blízko bylo neskutečné, energie, úsměv a „něco magického“ z něho vyzařovala na dálku a bylo to o to silnější, čím byl blíž. 


Tohle mě donutilo se zamyslet a říct si, že vše zlé je opravdu k něčemu dobré, protože kdybych byla na treku, tak o tohle setkání přijdu a to tak mělo být.
Pomalu se vracím do reality všedních dní a teprve teď některé obyčejné zážitky dostávají tu správnou patinu a lesk. Lidi se mě ptají, jestli se tam někdy vrátím splnit si svůj sen. Je to asi první místo, o kterém říkám ano, ráda bych. Nejsem si už jistá, jestli se vrátím do Indie nebo Nepálu, protože bych chtěla vylézt Stok Kangri nebo nějakou jinou horu, tenhle sen asi zůstane snem a má to tak být a já vím, že přijdou jiné sny, které se budou plnit a nebo taky ne a zůstanou jenom sny. Bylo to drsné, ale nádherné, intenzivní, potkala jsem úžasné lidi, zažila toho na knihu a komukoliv bych to jen doporučila, protože to bylo jako pračka na hlavu. Naučilo mě to, že v těchhle horách nerozhoduje ani tak síla a fyzička, ale hlava a to jak je člověk připravený si to užít, zpomalit a třeba se i zastavit, když je třeba. Rychlost a výkony tady nehrály vůbec žádnou roli.
Další zážitky raději někdy osobně, nejsme si jistá, jestli jsou publikovatelné.