Běh 6/12h a 100km v Praze

Datum: 19.5.2012
Účast: Stoša

O dvanáctihodinovém běhu jsem začal seriózně uvažovat letos v zimě po novoročním maratonu v Běláku, kdy jsem zjistil, že maratonská trať se pro mě již hodně zkrátila (nemluvím nyní o délce trati v Bělském lese) a chce to tedy nějakou další výzvu. Šestihodinovku jsem tak trochu zažil v Sappadě, takže v úvahu připadala 12-tka. Bohužel jak už to tak v běžecky nabitém roce bývá, konala se nejdosažitelnější 12h v pražské Stromovce 6 dní po PIMu. UltraLibor mi potvrdil, že tohle se přežít dá, horší by to bylo naopak. A tak jsem v pátek po šichtě, vyrazil penďákem do Prahy, kde jsem byl domluvený s bývalým kolegou Martinem na nocleh. Páteční večer se nám trochu protáhl, vínko jsem popíjel poskrovnu, ale zalehl jsem až kolem půlnoci.
V sobotu brzy ráno, asi za pět pět, jsme vstávali, všichni jsme byli lehce nevyspaní. Martin s přítelkyní Zuzkou chystali pochod Praha-Prčice, ale jen nějakou houbařskou variantu. No a já jsem pocítil, že nemám naspáno to na co jsem zvyklý a že to může být první problém pro pozdější běh. Nejsem totiž drsňák Jaryn, který prostě před celodenními běhy nespí. Dal jsem si teplý čaj, vykonal nezbytnou potřebu, vypil shake s akcelerátorem (suspenze na bázi aktivovaného ječmene), banánem a švestkovým džusem, rozloučil se s přáteli a vyrazil směr Stromovka.
Do parku jsem dorazil v půl sedmé, po ránu bylo sice chladněji, ale rýsoval se krásný teplý den. Bylo to takové malé setkání několika ultranadšenců, nikoho jsem tam sice neznal, ale později zjistil některá povědomá jména. Cítil jsem se fajn a již dříve jsem přemýšlel o průměrné rychlosti 10km/h a naběhat možná nějakých 120km. Vůbec jsem tehdy nepředpokládal, že bude nutné se třeba zastavit u občerstvovačky a v klidu doplnit palivo, nebo jen na dvě tři minutky zvednout nohy a nechat je odpočinout atd. No byl jsem naivní a včera jsem se opravdu probudil ze svých snů. Provedl jsem obvyklé věci: registrace, šatny, úschovna zavazadel, vyčůrat a napít. Pak jsme šli společně na start, skupinka až takových vyloženě podivných lidí. Přesně v sedm byl start, všechno začínalo tak pohodově, uvolněně, lidé si povídali, tempo bylo hluboce pod mé možnosti, ale já neplašil, říkal jsem si uvidíme do čeho vlastně jdu. Oblékal jsem dlouhý rukáv a na to krátký. Již po 5km jsem trošku cítil zadní stehna, zvláště vpravo, což byl takový druhý problém a signál, že asi šest dní po maratonu, přeci jen ty svaly tak úplně nezregenerujou. Moc jsem na to nehleděl a užíval si houbařské tempo. Takhle to šlo kolečko za kolečkem, po první hodině jsem měl 10,7km, po druhé 22km, po třetí přes 31km. Snažil jsem se po každé hodině něco málo sníst a co druhé kolo jsem se něčeho napil. Výběr byl bohatý: voda, minerálka, džusy, ionťáky, čaje, kola, birell, rozpustný vápník s hořčíkem, ovoce, rozinky, sušenky, suši, polévka, rýže, těstoviny, čipsy, kousky chlebů s pomazánkou, atd. Pak se přiblížila třetina závodu a meta maratonu, dostal jsem oranžový praporek, se kterým jsem si běžel k metě pro zapsání mezičasu- 04:06:08, paráda byl jsem spokojen. Ale již tady jsem si naplno uvědomil, že stovka pod deset nepůjde a 120 kiláků taky nenatočím, nějak jsem to dokroutil k 50.km. A tady již bylo nutné zapojit hlavu, psychiku a víru, protože nohy už běžet nechtěly. Přišla krize, která se prohlubovala, až pak v čase cca 5:30-5:45 najednou vyrostla ta pověstná zeď, vysoká asi jako Burž Chalífa. No tak tohle nepřelezu, řekl jsem si, zastavil jsem sedl k věcem na lavičku, kde jsem měl vodu, mast na rozkrok a bradavky, napil jsem se, namazal kritické místa, šel k občerstvovačce, něco jsem pojedl a zamířil ke stanu s červeným křížem. Tam mě dva šikovní kluci rozmasírovali zadní i přední stehna a postavili zpět na nohy. Vrátil jsem se k trati. Nejdříve jsem šel. Na nedalekém výstavišti byl jakýsi koncert nebo zábava, najednou zní "going the distance" od Billa Contiho z nesmrtelného Rockyho. A zase ty vznešené pohnutky a výjevy z filmů: vstaň Rocky a bij, tohle je patnáctý kolo, tvoje kolo, dokážeš to, ještě jsem neslyšel gong, běž... Skončila motivační píseň, nohy se sice rozběhly, ale únava byla strašlivá. V podstatě jsem do 75.km nesledoval pořádně mezi časy, chtělo se mi spát, zavíraly se mi oči vstoje při běhu, místy jsem měl snad halucinace, hodně moc jsem chtěl vzdát. Mluvil jsem sám ze sebou, jestli tě to tak bolí, tak aspoň na chvíli zase zastav, lehni si na lavičku a protáhni se. Pak půjdeš zas dál. Taky jsem to tak udělal. A zase to pár koleček šlo. Pil jsem už snad v každém tom dvoukilometrovém kole. Horko sice bylo fest, ale většina trasy ve stínu velkých stromů. Čím dál víc jsem se ponořoval do svého nitra až na samé dno a hledal zbytky jakékoli energie a odhodlání a tak. Hodně jsem přemýšlel, že tohle už vůbec není zdravé, styl běhu naprosto tragický, jen jsem se potácel, endorfiny žádné. Přiblížil se 90.km a přišlo uvědomění, že tu stovku dotočím, ale že to bude trvat ještě přes hodinu. Zastavil jsem a sedl už skoro při každém občerstvení, nejstrašnější bylo se znova rozběhnout, nejdřív jsem se rozešel a pak rozbíhal. Nebolely mě žádné klouby, což bylo snad dobré, ale svaly bolely všechny, dokonce se vypínaly. 11. hodina závodu, vstupuju do kola, dostávám žlutý praporek a točím stovku, již dávno mám spočítáno, že by to mohlo být pod 11:20. Na tabuli vidím, že se pohybuji na šestém místě celkově mezi muži, to taky trochu povzbudilo. Obíhám celé kolo s praporkem, opět jsem dokázal proběhnout kolem vody a napít se v běhu. Vychutnávám si mezičas na 100.km, pořadatelé a diváci tleskají. Opět se mi oživují všechny receptory a smysly, vracím praporek, děkuju, a pokračuji do poslední 40 minutovky. Teď už myslím jen na jedno, abych dokončil 12h, dobře vím, že můžu stihnout tři okruhy a vyrovnat se výkonu UltraLibora z roku 2007. Ale nesmím již zastavit, jen přecházet do chůze kolem občerstvovačky. Liju do sebe birella, který uplně hladí rozbouřený žaludek. Čas 11:43 a běžím do posledního kola. Najednou jsem klidný a vyrovnaný, prostě to stihnu a dokážu, jsem značně dojatý a vyléčený ze svých 120 kilometrových snů, spadl mi hřebínek, už bylo zase načase dostat trochu přes prsty a nebrat si příliš velké sousta. Dokončuju 105,7 km a už se jen šourám do dalšího kola, kde již pouze zaslechnu sirénu, která to vše skončí. TRADÁÁÁ. Konec je tu, zapichuju praporek se startovním číslem a jdu zpět do cíle.
Mám to za sebou, sbírám věci, převlékám se, vlak jede za hodinu a já ho nemůžu svými silami stihnout. Moc mě mrzí, že jsem si nevychutnal pozávodní atmosféru, že jsem nepoznal všechny ty prima lidi co to tam běželi. Nakonec jsem měl štestí na kolegu Aleše Plívu, hodil mě na nádr a já stihl Ex Silesii do Ostravy. Cestu jsem si užíval v jídelním voze. Pivo a svíčková, ach jo, škoda, že jsem byl na celý ten šílený zážitek sám, ale příště... nechám se překvapit...

výsledky: viz seznam výsledků na behej.com
fotky: nějaké určitě existují



Pražský maraton – 13.5.2012

Po čtyřměsíčním „poctivém“ tréninku, nastal den D – Pražský maraton. Pro někoho neoblíbená masovka, pro někoho závod roku, pro mě velká neznámá. První maraton, první fakt velký závod. Něco jsem naběhal, co jíst, pít, co namazat a co přelepit jsem se dočetl, cílový čas 4 hodiny byl vyřčen, snad to dobře dopadne.

V Praze jsme se sešli v hojném počtu, v sobotu večer jsme důkladně prodiskutovali taktiku, počasí, oblečení, peristaltiku a v neděli ráno jsme vše postupně praktikovali. Po ne úplně úspěšném hromadném focení u Prašné brány jsme se rozutekli do svých startovních koridorů. S Fíkem jsme se zařadili do sektoru H a čekali na startovní výstřel. Ten jsme sice neslyšeli, ale dle stoupajících balónků bylo jasné, že už to začalo. Start jsme proběhli v čase 5:59 min. ….. kucííí keňský už skoro točili třetí km. Po výběhu ze Staroměstského náměstí do Pařížské ulice se potvrdila slova o nezapomenutelné atmosféře tohoto závodu. Při pohledu na masu běžců, davy fandících lidí po stranách ulice, do toho tóny Smetanovy Vltavy….. ač nejsem milovníkem vážné hudby, měl jsem husí kůži a nepopsatelný pocit - štěstí, nadšení, prostě fantazie. Teď hlavně nepřepálit start a celé to nepos….kazit. Dle plánu jsme měli začít na 5:40, domluveni jsme byli na 5:30, začali jsme o pár vteřinek rychleji. Běželo se krásně, kapely vyhrávaly, pořád bylo na co koukat – památky, fandové, spoluběžkyně a spoluběžci, jejich běžecké styly a spousta dalších zajímavostí. A kilometry naskakovaly. Desátý, dvacátý kilometr a pořád stejná euforie, stejné tempo, všechno super. Na obrátce, kolem 28 km jsem zjistil, že Fík ztrácí a zbývajících 14 km už pojedeme každý sám. Třicátý kilometr a stále všechno skvělé, tak jsem zkusil nepatrně zrychlit. Míjím ceduli „35 km“ a obávaná maratónská zeď pořád nikde, tak jsem ještě přitlačil. Od této chvíle jsem už víceméně jenom předbíhal, běželo se mi pořád skvěle, prostě nádhera. Asi kilometr před cílem jsem před sebou uviděl náš oddílový trikot, ve kterém už dost unaveně klusal samotný el Prezidento. Ještě jsem přidal a při míjení jsem ho vyzval k následování, zrychlení a finišování. A taky, že jo. Pařížskou ulici jsme prolétli ( alespoň mi to tak připadalo ), cedule „42 km“, Staroměstské náměstí, modrý koberec, cíl a neskutečné pocity…… Pozávodní regenerace u plzeňského prazdroje, svijanský kníže ve vlaku a děsná legrace jenom zpečetily úspěšný víkend.

Svůj cíl, zaběhnout do 4 hodin jsem si splnil. Povedlo se mi to s úsměvem na tváři a s rychlejší druhou polovinou závodu, což je dle Keňana úplně nejlepší kombinace. Prostě všechno hrálo.

Ostatním se taky dařilo, Fík splnil limit a vyběhnul si bečku, Stoša osobák pod 3:20 a nemusel běžet z Prahy, Keňan konečně pod 3:30, stejně jako Jarek, Berďa, Bzuči v osobním rekordu, Lenia sice bez osobáku, ale konečně poznala, jak je VZS skvělý oddíl ( snad se nepletu ) a Koudy sice zaostal za svým maximem, ale vzhledem k zanedbanému tréninku, zaběhl výborně. Kača s Bobíkem a Tobíkem a Ivou si dali minimaraton a Majda vše poctivě dokumentovala. Myslím, že to byl povedený víkend.

Ruda

Výsledky ( reálné časy )

  • Stoša 3:19:08
  • Keňan 3:24:03
  • Jarek 3:27:34
  • Lenia 3:40:55
  • Berďa 3:41:50
  • Ruda 3:46:33
  • Koudy 3:47:55
  • Fík 3:56:57
  • Bzuči ( na hostování z Rumunska ) 4:29:03
Foto
Výsledky

Porubský sprinttriatlon 2012

Na 1. máje se tradičně koná Porubský sprinttriatlon. Vzhledem k mým květnovým maratonským Prahám jsem se tohohle podniku nikdy nezúčastnil. Letos běžecké maratony pouštím a proto jsem se rozhodl potrapit své tělo na tomto podniku, byť se jedná o silniční triatlon (vlastním pouze bike).
Únava ze sobotního ŠkodaBike sice ještě úplně neodezněla, ale časové oddělení plavání od ostatních disciplín skýtalo nečekané možnosti. Člověk tak sice zabije většinu dne, ale může lehce "pookřát" a na kolo se vyrhnout odpočatý. Samotné plavání dopadlo z mého pohledu solidně, čekal jsem horší čas, ale vzhledem k ostatním nic moc (65.). Mnohem lépe si vedl Stoša (33.), který naháněl i Pokyho (19.). ;)
Před kolem jsme udělali dle pořadí z plavání dlouhý štrúdl a postupně v časových odstupech (Gundersenovou metodou) sedlali své dvoukolé oře. Se Stošou jsme se nebáli postavit silničkám na našich MTB staršího data narození (údajně byl viděn ještě nějaký závodník na biku - celkem jsme tedy byli asi tři). Na rovinatějších pasažích to byl nerovný souboj, v táhlem kopci z Plesné už to tak jasná převaha nebyla! I díky několika hákům jsem držel s mnohými krok a nakonec z toho byl slušný 63. flek (Stoša 77., Poky 8.!).
V běhu nás čekala krosová zvlněná trať se spoustou zatáček. Běžely se 3 okruhy a na spoustě míst se trať "potkávala", takže člověk mohl sledovat odstup soupeřů. Bylo krásně teplo, lilo z nás o106, ale mně osobně se kupodivu neběželo zle. Menší tuhnutí nohou jsem cítil při náběhu do posledního kola, ale po zjištění, že je Stoša pořád velký kus za mnou a že se snad ani nepřibližuje, mě nakoplo. Navíc jsem předbíhal další závodníky (např. i Lucku Materovou) a to mi dodávalo křídla! Běh byl samozřejmě opět průměrný 27:49, což mi ale překvapivě vyneslo 46. místo. Stoša byl nakonec v běhu přece jen o 13 s rychlejší, ale doběhnout za ním s tak malým rozdílem - to bych bral (nyní) kdykoliv! :) Na mé doběhnutí mu to však nestačilo.
Poky se pral jako lev a nakonec bral celkově krasné 5. místo (jen 1:30 za Vabrouškem!) a vítězství v kategorii.

Výsledky (celkem 97 účastníků):
01. 1:03:52 Petr Vabroušek
05. 1:05:22 Poky
55. 1:17:27 BOBika
65. 1:19:26 Stoša

PS: A poprvé jsem si nevzal své triatlonové tepláčky. :( Údajně jsem byl k nepoznání! ;)

Fotky - nějaké odkazy na webu pořadatele

ŠkodaBike marathon 2012

Dlouho jsem odolával cyklistickým maratonům. Moc mě nelákalo prodírat se na kole úzkými pěšinami mezi stovkami dalších závodníků. Ale Ruda s Jarkem mě namotivovali a tak jsem se s nimi přihlásil na delší trať (68 km) letošního ŠkodaBike marathonu, který se jel v sobotu 28/04/2012.
Vždy je lepší si novou trať tzv. osahat. I já jsem tak chtěl učinit. Podařilo se mi to až ve čtvrtek před závodem. Ten den jsem dal svou letošní druhou stovku. Trasu jsem projel za necelé 4 hodiny a zbitý jsem byl jako pes. No, říkám si, v sobotu to bude velmi zajímavé!
Na startu se řadíme téměř na samý konec startovního pole. Jarek má sice nějaké tendence cpát se dopředu, ale nakonec stejně projíždíme pod startovním obloukem na "Lenince" bok po boku. Kluci mi však ujíždějí hned za rondlem a já se během prvních kilometrů propadávám až opravdu těsně před samotný chvost pelotonu. Krásně to jde vidět na Skalce. Tipuji, že za mnou je maximálně 50 lidí. Po pár záběrech do sjezdovky lezu z kola. Nemá to cenu - jdu rychleji než okolo jedoucí závodníci a vyjetí by mě stálo přespříliš sil. Navíc je to i bezpečnější. ;) Na kopci nasedám a plynule se zařazuji do proudu. Snažím se hlídat a nesoupeřit s každým kolemjedoucím. Není to lehké, ale vcelku se mi to daří. Pořád si říkám, že závod začne až při cestě z Jakubčovic. Tam mi hlásí 226. místo. Kluky jsem stále neviděl. Na to, kolik mají najeto nebo spíš nenajeto, šlapou pěkně!
Pomalu se prodírám dopředu. Na pěkné asfaltové cyklostezce k Podvihovu dojíždím Jaryna. Něco prohodíme, trochu se potáhneme ale při nájezdu do stoupání ho nechávám za sebou. Na asfaltce k Sedlicím mám smůlu - žádný parťák a tak jedu sólo. Na začátku následného stoupání předjíždím "čokoládovou" ženu (teplo s čokoládou dělá divy) a říkám, si, kolik žen tak ještě může být přede mnou? ... O chvíli později vidím vysokou postavu v dresu Ghost - Mojekolo.cz. Dojel jsem Dana. Trochu překvapen se s ním zdravím a on mě na oplátku žene dopředu. O pár chvil později projíždím lesním úsekem protkaném potůčky, kalužemi a kořeny. Levá noha od kolene dolů je od bláta. No co už. Medituji nad tím, jak je Ruda ve formě. Předjíždím dalšího ze závodníku a ze zamyšlení mě vytrhne pozdrav. Ruda! Vůbec bych ho nepoznal. Po krátkém hovoru se vzdaluji i jemu. Jede se mi skvěle a tak předjíždím další a další borce, což mi dodává další energii.
Na občerstvovačce dobírám vodu a zjišťuji, že se spojila dlouhá trať s krátkou. Dost katastrofa!!!  Už tak jsem předjížděl dost lidí a teď se počet snad ztrojnásobil. Ve sjezdech jsem šel do rizika. Přálo mi štěstí - nesejmul jsem nikoho a neublížil ani sobě. Na aleji z KrPole se mě snažila zahákovat poměrně velká skupinka, ale vzhledem k obrovskému počtu předjížděných závodníků se mi je podařilo v lesíku před planetáriem setřást. Do cíle jsem přijel neuvěřitelně svěží a v euforii. Vyšlo počasí a vyšel i závod - spokojenost na všech frontách. Alespoň z mého pohledu. Ruda k tomu možná dodá pohled diametrálně odlišný - jeho kolo je totiž nyní "v podmínce"! ;)

Výsledky:
001. 02:27:58 Adam Kauer (LysaCupista!)
128. 03:20:01 BOBika
170. 03:31:53 Jarek
Ruda pro defekt a selhaní opravných prostředků dojel s Majdou autem.
Závodu se zúčastnil i Dan Hrubý (v barvách rodinného týmu), ale ve výsledcích jsem ho nenašel. Podle všeho měl mít čas okolo 3:30.

Foto: 1, 2, 3, 4, 5, 6
   

Video z krátké trati: