8.LC Ostravice, železniční přejezd - night fight

       V neděli 21.12.2014 byla na programu noční etapa. Vyjel jsem z Ostravy v 15.30 s Rudou, nikoho dalšího jsme nenabírali a před čtvrtou již parkujeme v Ostravici. Nejdřív jsme se byli podívat na nabídku vánočních ponožek s logem LC a pak už jsem se šel rozklusat a rozcvičit. Tentokrát jsem si sebou vzal i trochu toaleťáku, neboť jsem tušil, že budu muset. No to se mi ulevilo, nerad bych se podělal při etapě. 
       Přiblížila se doba startu. Partyja se seřadila před mostkem. Od přejezdu to bylo již sto metrů daleko. Hudy tvrdil, že neuzná případný traťový rekord, jak se tak furt posunujeme. Ale asi to všem bylo docela jedno a navíc, tři sta lidí se na přejezd už nevejde. Já jsem se zařadil někde kolem třicítky. Cítil jsem se velmi dobře, bolístky z minula se moc neozývaly a nálada a chuť do kopce je letos pokaždé velmi dobrá. Navíc tu byly zase ty myšlenky na osobáček, který by měl začínat čtyřkou. Naposledy zde mám 50:05 a to by mělo s aktuální formou padnout. A také na všech dosavadních nočních jsem se opravdu probíjel velmi dobře. 
       Je odstartováno, zařadil jsem se do chumlu svižně běžících borců. Celou asfaltovou část jsem běžel lehce zadrženě a přitom jsem se pohyboval někde v první třicítce. Říkal jsem si, že dnes to opravdu luxusně táhne, asi jako na Bezruči. Uvidíme co přinese terén. Za transformátorem se oddělila o několik metrů rychlejší skupinka a já zůstal na čele stíhací skupinky. Tu jsem si najednou uvědomil, že dnes mám navíc a během minutky se dotahuju vpřed. Malinko mě trápí čelovka, která svítila jen velmi úsporně. Ale co, hlavně že dosvítím na zem. Před Butořankou přišel krátký terénní úsek, který jsem vyhopsal zlehka a po cestě pokračoval dál. Předběhl jsem již několik borců a tušil, že dvacítka není daleko. Najednou dobíhám Vojtu Zemánka, poznal jsem ho podle LC dresu. No to jsem frajer, bojovat s dětmi. Ale když letos těch mladých borců je opravdu moc. Věděl jsem, že až k Lukšinci je takový solidní terén a dobře se mi to běhá. Čelovka je slabá, tak se občas pohybuji ve světelných kuželech ostatních. Na Lukšinci to pořád ještě táhlo, i když s tempem se experimentovat nedalo, v serpentinách pod větry to docela klouže. Pral jsem to ve skupince asi 3-4 borců a zřejmě jsem tam někde předběhl Pokyho, kterého jsem bohužel nezaregistroval. Všiml jsem si mladého Kozlíka, doufám, že děti už mám tedy za sebou. Na větrech se to úplně strašně rozběhlo. Ze zadu se přihnal Hudy, kterého zlobí kříže. Jeho nástup se zachytit nedal. Ale držím se dál, někdo hlásil pořadí a vím, že jsem na hranici TOP20. Druhé serpentiny k vrcholu s chodníčkem jsou, taky docela kluzké. Snažil jsem se udržet za borcem před sebou. Na záda se mi v tu chvíli už tlačil gorol Filip, no co rubu co možu. Za poslední zatáčkou mě dal a drsně finišoval na vrchol. Já už neslyšel nikoho, tak jsem jen jistil pozici. Trošku nervozně jsem přemítal, zda jsem dvacku udržel, ale hlavně pocitově výborně jsem si tuto etapu užil. Na vrcholu pípám a Luďa ihned hlásí 19.místo. Je to tam, totální satisfakce, konečně to přišlo. Po několika sekundách vnímám i okolí, u plotku mi tleská Kačenka a Ivonka. Jsem hodně vysílený a navíc je tma, prodloužený seběh vynechám. Raději jsem šel do Kameňáku na pití a Orlík dokonce nabídl i štamprli. Za oddíl nás bylo 15. Deni, Fido a Pája si taky zaběhli krásné osobáky. Možná i někdo další, ale tak daleko výsledkama opravdu nelistuji. Anebo? Jo Orel, je to tam, taky osobní rekord, ale čas je v tomto případě relativní, navíc to dává se zátěží. Prostě všichni dobře. Před Vánoci jsme si fajně užili noční romantiku na Lysé hoře a můžeme se těšit na ranní silvestrovskou a třeba nám tam Ježíšek naježí kupy sněhu. A to teprve bude vzrůšo!

       

7. LC Visalaje

       V sobotu ráno, jsem vstal do krásného a teplého dne. Nejdříve jsem u Filípka v pokoji kontroloval výhled na Lysou. Bylo úplně jasno, vysílač na dosah ruky a modré nebe. No to bude dnes paráda, pomyslel jsem si. Potom jsem v kuchyni mrkl na venkovní teploměr, který ukazoval tři až čtyři stupně nad nulou. Léto ještě stále nekončí i když už je půlka prosince. Oblékl jsem se nalehko, sbalil pár nezbytných věcí, pití a hlavně čip. Vyjížděli jsme o něco dříve, protože na Visalaje to trvá déle a nabírali jsme cestou další kolegy, kteří zrovna nečekají nabuzení u krajnice jako já. Naštěstí jsme o půl desáté byli na místě, rozběhání jsem sice musel zkrátit, rozcvičku mírně odfláknout a byl jsem připraven. Nějak zvláštně mě před startem rozbolela achilovka, dokonce mě malinko limitovala v rychlejším běhu. Tož jsem ji ignoroval. Přiblížil se čas startu, všichni už se řadili a tak jsem taky šel. Hudy tentokrát startoval na kole. Vyběhli jsme docela svižně. Pár set metrů jsem hledal nějakou slušnou stopu, všude je poprašek sněhu a těžko se odhaduje jestli to klouže. Zvolil jsem přiměřené tempo, achilovka vlevo se ozývala, ale neměla čas bolet, běžel  jsem totiž docela svižně. Skončil běhavý úsek a přešli jsme do souvislého polykání výškových metrů. Poprvé jsem pocítil, že to dnes nebude to pravé oříškové. Dostal jsem se na tepové i dechové maximum, dalo se to držet, ale zezadu mě pomalu drtili borci, kteří ušetřili síly na začátku. Snažil jsem se na to moc nemyslet, vždyť nejde o život. Trošku jsem se rozhlížel kolem. Krajina a výhledy po okolí byly nádherné. Tak hezky bylo snad jen na prologu. Sluníčko hřálo do zad a teplota stoupala, alespoň pocitově. Vzpomínal jsem na povedenou etapu z Bezruče, kdy jsem soupeřil jen s časem a o ostatní borce jsem se nezajímal. Tady jsme všichni vyběhli stejně a musíme to prat. Zhruba v půlce nebo před půlkou trasy jsem si opět všiml Filipa Žajdlíka. Asi je to tím výrazným dresem červené barvy. Velmi plynule mě předběhl a pokračoval stále dál. Zamyslel jsem se jestli by nebylo rozumné pohlídat si začátek s ním a zabrat později v závěrečné fázi. Po několika dalších úvahách jsem dorazil ke sjezdovce. Již v předchozích dvou místech jsem na chvíli přešel do chůze, takže celoběhem to nebude. Snažil jsem se ve sjezdovce běžet co to šlo, ale i tam jsem musel na chůzi změnit. Vyběhl jsem na asfalt, ale finišovat už nešlo. Předběhl mě ještě jeden poslední borec. Dnes jich bylo celkem 6-7, co mě dali, Já jsem dal asi dva od místa, kdy se pozice tzv. ustálily. No mohlo to být lepší, nebylo to špatné. A co bylo nejdůležitější? Tahle etapa se počítala.

Stříbřilo se v Rybniku


Je mi shnilo. Je mi tak strašně shnilo, že se mi nechce rubať  a když náhodou něco rubnu, tak se mi o tom nechce psát. Můj blog Lenkyčlenky zeje od září  prázdnotou. A ani na oddílový web jsem už dlouho ničím vtipným, zábavným a hodnotným nepřispěla. Ale včil udělám výjimku. Proč? Protože jsem o víkendu kurde byla na bedně a to stojí za pár minut tvůrčího psaní.

Ne že bych podala nějaký zásadní výkon. Jsme nemocná, beru ATB a vůbec neběhám, bo se to nemá. Ale v neděli se běžel v polském Rybniku poslední závod polsko – českého poháru Rybost. A já atakovala za celoroční běhání třetí místo, nicméně abych se skutečně umístila, musela jsem bezpodmínečně zaběhnout 8 závodů z celkového počtu dvanácti. No a sobotní Rybnik byl pro mě právě ten osmý.

Tak  se v neděli jelo.  Kinďoše si ochotně vzala tchyňa  a Robert  se do závodu přihlásil také. Viděl, jak jsem shnilá a na hromadě a ucítil šanci, že by mě mohl tentokráte porazit o hoooodně minut. Nevděčník, jsem ho k běhání přivedla a on mě včil poráží….Start závodu byl v 10:00 hodina sešlo se nás normálně cca 160. Což je na takový „rodinný podnik“ dost hodně.

Měla jsem jediný cíl – doběhnout bez zástavy srdce. Měla jsem obavy, že se mi poběží blbě a také se mi blbě běželo. Robert mi pláchnul hned. Naštěstí jsem odchytla synka z Ludgeřovic a  se slovy: „musíš mě potáhnout, bo jinak chcípnu a nedoběhnu“ jsem mu nenásilnou formou dala najevo, že si dnes osobáček neudělá, bo ponese břímě zodpovědnosti za můj život.


Do třetího kilometru jsem byla schopná nerubat a dřístat se spoluběžcem. Od kilometru třetího jsem už ani nedřístala a jen se ploužila. Bolelo mě: lýtka, stehna, kyčel, žebro, oko. Furt jsem smrkala (už to umím bez kapesníku, nazvala jsem to „snople v letu“ nebo také „létající snople“ ), naštěstí srdce tlouklo a dýchat jsem také mohla.  Spoluběžec Pavel je gottseidank ukecaný a tak mi povykládal, co snědl a vypil na firemním vánočních večírku (steaky, piva, kubánský rum), jaké cukroví má napečeno, jak trpěl na ostravském maratonu a tak všelijak. Fajně synek mluvil.

Nejhorší to bylo mezi pátým až  osmým kilometrem. Ale pak jsem v dáli zahlédla cíl, tak jsme  se s Pavlíkem hecli a zarvali. Naštěstí to nakonec pod hodinu bylo, tož to není taková ostuda.Glgli jsme okamžitě horký sladký čas, převzali diplom  a doklusali to do šatny. Robert na mě v cíli počkal, aby mi sdělil, že zaběhl o 9 minut rychleji než já. Jsem na úrovni, mám vychování, tak jsem mu ze srdce poblahopřála a ani žádné sankce kvůli toho doma nezavedu (do Budapešti ho ale nevezmu)

Až poběžím závod za rok, budu z něj nadšená. Protože trasa vede nejprve areálem elektrárny  vRybniku (cosyk pro technické fajnšmekry), pak lesem (cosyk pro houbaře a myslivce), pak podél jezera (motivační pro rybáře) a dobíhá se po chodníku do mírného kopečka (cosyk pro silničáře).

Závod v Rybniku byl letos zkrácen z 12,5 km na pouhých deset kilometrů. I tak mi dal zabrat. Po horké sprše a pivku Tyskiemocne ze mě naštěstí únava spadla a já se těšila na vyhlášení. Protože BACHA – z celkového třetího místa jsem vystoupala na místo DRUHÉ místo v generalnej kategorii kobiet. Ano to je také důležité zmínit – v závod poháru Rybost nejsou dány věkové kategorie, tož to už není žádná sranda dostat se na bednu…Robert mě možná i chvíli na té bedně obdivoval, ale asi né tak hodně, jak bych si přála, protože mi zrobil samé rozmazané fotky, tož to je sem ani dávat nemožu….

Vyhlášení probíhala v kulturním domě elektrárny Rybnik a dobře jsme  během něho popapkali. Všeci závodníci dostali bigos, což je polské národní jídlo, které úplně miluju. Bohužel mi nikdo nechtěl dát svou porci, tak jsem nepojedla za dva, ale jenom za jednoho. Docpala jsem se koláčkama, neboť i když jsem nerubala, jakési kalorie jsem spálila a kdo nepožere, ten nepotáhne J
 
 

Nakonec to byla hezká neděle. Ale o závodu paní doktorce na ORL  nebudu na kontrole co? Paní doktorce na ORL nebudu  o závodě říkat!!!! J A Lysacup přece jenom ještě vynechám....

Na doplnění co je to ten pohár RYBOST ?  Běhá se v Česku, běhá se v Polsku. Během roku jsou do něj zařazeny všechny možné závody – silniční, krosové, v lese, podél vody, po městě, o distancích maraton, půlmaraton, 25 km, 10 km, 5 km, 15 km. Do bodování je nutné odběhnout 8 závodů z celkového počtu 12, počítá se nejen výsledný čas, ale i počet účastí. Takže šanci na celkové dobré umístění máme i my shnilí a pomalí.

NIKŠO  a včil to  zkontroluj. Zda jsem zase nezrobila nějakou tu hrubku. Svou pozornost zaměř zejména na I a Y. Díky!

 

6. LC Bezruč, časovka

       Již potřetí v tomto ročníku se koná LC etapa v neděli. Tentokrát se běželo od hotelu Petr Bezruč v Malenovicích a stejně jako loni byla časovka. Z Ostravy jsme vyrazili na můj vkus poměrně později. Z oddílu jsem měl startovat nejdříve a chtěl jsem být na místě alespoň půl hodinky před startem, ale stačilo mi i těch dvacet minut. Ihned jak jsme zastavili jsem se šel rozběhat a rozcvičit. Bylo zataženo a mlhavo, ale to mi nevadilo těšil jsem se na rychlovku, na utrpení v hangu a na severní sjezdovku, která se mi posledně dařila běžet v kuse. Startovat jsem měl mezi prvními. Trošku jsem byl nervozní, protože elitní jednotky startovaly chvíli po mě a měl jsem obavy, aby mě moc neválcovaly.
       V 10:00 vyběhl první borec, já odstartoval jako desátý v 10:03. Soustředil jsem se na pozvolný začátek. Pak bych zkusil běžet co nejdéle hangem, ale určitě ne celý. Do chůze jsem přešel asi v polovině hangu. Pořádným silovým šlapáním sem dotáhl borce před sebou. Za hangem se chviličku narovnal terén, tak jsem to okamžitě rozběhl. Zátah byl dobrý. Uvědomil jsem si, že zbytek může být už celoběh a také mě napadlo, že bych mohl podrtit osobák někde k 35min. a něco. Poslední týdny je forma totiž kvalitní. Přede mnou moc kluků není, seběhl jsem Tomáše Blablu a zaregistroval Kubu Lukáše, že to otočil, možná jsem předběhl ještě jednoho borce, ale za dalším už jsem visel a snažil se udržet tempo. Přehrál jsem si jednotlivé úseky jak jdou po sobě, kde se dá zrychlit a kde je to zase prudší. Běžel jsem strojovým tempem za kolegou před sebou. Ten stále plynule  a vytrvale pral vpřed, chvilkami jsem ztrácel, pak jsem se dotahoval. Cítil jsem, že to potáhneme v tandemu až na vrchol. Přemýšlel jsem o sjezdovce, že se mi tam už dvakrát letos podařilo přidat. A tak vyčkávám jestli bych ho předběhl. Po novém chodníčku to však docela klouzalo. Čekal jsem na nějakou malou chybku, jestli zpomalí nebo mu ujede krok. Když uklouzl poprvé, snažil jsem se zabrat vpřed, ale ujelo mi to taky. Tak jsem to vzdal a v místech, kde to ujíždělo, jsem spíš došlapoval opatrněji, pomaleji a na jistotu. Závěrečný úsek k vrcholu to borec pořádně napral, já věděl, že za mnou nikdo není, že jsme asi pár klukům utekli. Na vteřinu mi blesklo hlavou, kde je asi naše top elita? Asi jsme měli dostatečný náskok a byl jsem rád, že nás odzadu vlastně nikdo nezválcoval. S velkou radostí se odčipuju a konečně mohu vydechnout. S kolegou jsme si podali ruce, zhodnotili jsme klouzavé úseky, obutí a pak si šli po svých. Měl jsem spoustu času a tak jsem si šel vyklusat směrem na Zimný. Tam se mi na moment ukázalo i sluníčko. Pak trávím čas v Kameňáku, naštěstí Deni má aspoň na čaj. Suším si věci a čekám na Berďu, který mi  nesl suché tričko a čepici. Dvakrát jsme se byli podívat na sjezdovku a podruhé jsme se již dočkali kamarádů. Posbírali jsme se a vydali se na seběh přes Ivančenu. Dolů jsem doběhl jen s Pájou. Tak jsme ještě klusali kolem Bezruče než přišli ostatní. V autě jsem toužebně vyhlížel výsledky. Bylo tam jen několik prvních časů a já si držel zajímavou třetí pozici, ale borci se měli ještě objevit. V Ostravě jsme zajeli do sauny odpočinout a uvolnit se. 
       Potom už jsem byl doma, spustil počítač a najel na stránky LC. Několik okamžiků zděšeně zírám, čtu to znova, doufám, že je to třeba fórek, ale opak je pravdou. Jsem zděšený, uplně mě to sebralo, normálně se mi zhroutil svět. To je prostě zákon schválnosti. Zaběhl jsem si životní etapu, osobák z Bezruče vylepšený o neuvěřitelné 2:43, dokonce jsem předpokládal umístění do dvacítky a první letošní skalp Pokyho a nic z toho se už nestane. Alespoň ten čas 33:40 mi zůstane. Jsem totalně zklamaný, smutný a zoufalý. Ptám se sám sebe proč to kuva tak žeru? Je to tím, že posledních sedm let jsem uplný magor do LC, do jedinečné, nepřetržité série? Nebo čím? Honem, soustřeď se, představ si, že bys byl 55. třeba a jak bys slavil, že se to maže. No jo. Asi tak. Večer ani nemohu usnout, přemýšlím zda by Luďa mohl krabičku poslat do NASA, aby z ní ty startovní časy dostali. Anebo si zítra vyrobím kopii krabičky a uplně ji rozmr... bejzbolkou. Třeba se mi uleví. Ale teď po pár dnech už je vše v pohodě. Organizátoří jsou skvělí, dělají to pro nás a pro radost, ani na okamžik jsem se na ně nemohl zlobit. Prostě smůla jak cyp. Blíží se Visalaje, zase se poctivě připravím, zachovám si trochu vzteku do gury, ať to pak pořádně peru. Vždyť těch etap ještě bude a to bych byl pěkná sračka, kdybych do TOP 20 nepronikl. Většina lidí mě asi nechápe, ale vsadím se, že pár bláznů, kteří si luxusně posunuli maximum, by ji rádi zapsali. Tož borci, nevěšme hlavu a kurde přydáme v sobotu.

Pohádka o Pajtášcích (5. etapa LC, Rajská Bouda)

Tenkrát, milé děti, kdy ještě nevedla na Lysou horu sedačková lanovka, a kdy se nahoře chodilo do Šantánu a Kameňáku, tak právě tenkrát se tam nahoře občas objevila skupinka podivných stvoření. Říkalo se jim Pajtášci. Běželi občas sem, občas tam, jindy nahoru, pak zase dolů nebo daleko a jindy blízko. A vlastně nikdo nevěděl proč tomu tak je. Takový Pajtášek, milé děti, to nebyl ani skřítek, ani člověk, ani zvířátko, to byl prostě Pajtášek a basta fidli!  Jednoho takového dne, o kterém vám budu dneska vyprávět, se Pajtášci vypravili na horu. Samozřejmě během. 
Už brzy před tím, než měli vyběhnout, se začali sjíždět na určené místo pod horou. Jedním z prvních byl na místě Pajtášek, podle kterého se Pajtáškům vůbec takhle začalo říkat. Byl to Lhoťánek Nespavý, původně se ale jmenoval Tajtrlíček Jelimánkovitý. Menší, hubený až běda, na hlavě sem tam krátký vlásek, prostě tak, jak to správní Pajtášci mívají. Pajtášek opravdu pravý, silný a pajtáškověrný. Po něm přijel Břichoušek Ladný. Byl to ctěný Pajtášek, civilním jménem pan Pupík, někteří mu říkali i Profesůrek. A to proto, že byl vzdělán, to on byl. On byl tak vzdělán a orientován ve věcech obecných, že sundal i obraz prezidenta. Myslel si, Břichoušek, že tam jednou pověsí sebe. Tak uvidíme, milé děti, jestli se mu to někdy podaří. Přijel taky Pajtášek Úchylníček, ten nemůže chybět na žádné pajtáškovině. Úchylníček Šmidlový běhal od rána tam a zpátky a zase a znovu. Malý, hubeňoučký, moc toho nenamluvil. A když něco řekl, tak to bylo o čem, děti? No? Ano o běhání. A přijely také Pajtášky. Jó tenkrát byly všechny Pajtášky moc krásné! Přijela dvojčátka, Pajtášky Červenka Dvojitá a Modralka Dvojitá, štěbetalky jedny, hubičky svoje nezavřely, to zas bylo veselo. Ale také přijel Stehýnko. Pajtášek, kterému někteří říkali také Houbařínek Cvalnatý. A víte proč Houbařínek? No děti, no? A představte si děti, v tom mrazu přijel  jenom v trenýrkách. Bručel a broukal, že mu jeho Pajtáška Kuliočko Klidná nevyprala dlouhý zateplený úbor. Přijel ukázat stehýnka. Svalnatá, velká chlupatá stehýnka. A také přijela Dřistalka Skvělá, někteří jí říkali Pomahačka nebo Chránička. Ale také tam byly Léčivka Menší, Mišička Bidýlko (ano děti s měkkým i) a Všeználka Řídící a Olinožka Dlouhá a Cupitalka Polétavá. Ta má, děti, doma Pajtáška, kterému říkají Koulínek Přifouklý. Ten se občas zalekne velkého kopce a tak zůstal doma. A ještě tam byli Vynálezáček Lékařský a Letadýlek Východní. Letadýlek byl moc hodný Pajtášek. Mluvil cizí řečí, ale mezi sebou si Pajtášci rozumějí. Zvlášť si Letadýlek rozuměl s Červenkou Dvojitou, ale to je děti jiná pohádka. Rozdíl v řeči byl asi jako je rozdíl mezi řečí včely sundské a včely sabašské. Nakonec tam byl i Lavorníček Hebký, něco jako vedoucí Pajtášek, někteří jej nazývali ElPajtášek. To si myslel on, že je vedoucí, ale kupříkladu Břichoušek Ladný si to nemyslel a proto sundal obraz prezidenta a oba Pajtášci se z legrace občas píchali do bříšek. A bylo jim fajn. 
A ta sebranka Pajtášků pořád švitořila a hašteřila se, ano přesně děti, jako někde v mraveništi u Ferdy nebo v úle u včeliček. Taky je musel Lavorníček trochu napomínat, aby poslouchali a dávali pozor. Ale to oni ne. A najednou někdo vepředu zvolal UŽ a všichni se rozeběhli kupředu. Děti, to vám byl šrumec! Mleli se tam mezi sebou, pokřikovali po sobě a rádoby vtipně celou situaci komentovali. Asi nejvíce Dřistalka Skvělá, ta vám tu pusinu nezavřela. Až jí ostatní Pajtášci museli říct, co má dělat, a že má vlastně běžet. Jenom Úchylníček se nesmál. Ten pelášil, jako by mu koudel u zadečku hořela. Bylo slyšet jenom pravidelné dýchání, sem tam syk, vzlyk, škyt a... A tak to pokračovalo až nahoru na horu. Všichni Pajtášci se snažili být nahoře co nejdříve a třeba Houbařínek hned na startu stál v první řadě, i když my dobře víme děti, že správné je se postavit tam, kam patříme, že? A tak z Pajtášků vyhrál Úchylníček Šmidlový, za ním překvapivě Letadýlek Východní a potom, děti, krásná Modralka Dvojitá. Za ní doběhl Lhoťánek Nespavý alias Tajtrlíček Jelimánkovitý. Nahoře se všichni pozdravili, pochválili, popíchali do pupíků a zase utíkali dolů. To jste, děti, netušily, viďte že ne? 
Dole pod horou se všichni sešli v hospůdce. Tu mají někteří Pajtášci hodně rádi. Třeba Lavorníček Hebký si jednou myslel, že tam bydlí. Lavorníček si také myslel, že svým Pajtáškům v hospůdce něco povykládá, protože je dlouho neviděl, ale Pajtášky mu nedaly šanci. Všeználka Řídící překřikovala Dřistalku Skvělou, ta zase chtěla popřát Modralce Dvojité, Cupitalka Polétavá chtěla nové tričko a do toho všeho rozpustile žvatlala Kuliočka Klidná. Jen Břichoušek Ladný mlčel a zpytoval svědomí. Řekl si, že svého prezidenta zase pověsí... A tak děti končí pohádka o jednom dni Pajtášků, i když byla místy hodně napínavá a vy jste se jistojistě bály, že nedopadne dobře, přece jenom má dobrý konec. Všichni Pajtášci se rozjeli do svých domečků a zalehli do postýlek. Tak šup, děti, a nechte si něco krásného zdát. 




4. LC Janovice - Bystré, mistrovská

       Na další etapu Lysacupu jsem se velmi těšil, měl jsem totiž celou sobotu na to, abych si odpočinul, strávil den s rodinkou a dobře se vyspal na nedělní mistrák. Mistrovská etapa sice znamená, že se odměňují první tři v každé kategorii, ale to se mě vůbec netýká. V našem oddíle bodují spíše ženy. Pořadatelé předem hlásili, že vyhlášení se bude konat v hospodě pod Borovou, tak jsme takticky zaparkovali tam. Dorazili jsme v dostatečném předstihu, v pohodě jsem se stihl protáhnout a rozcvičit. Ke startu u restaurace U Toflů jsme si dali docela delší rozklus, který jsem si pak ještě o něco prodloužil, abych neponechal nic náhodě.
       Na startu se seřadilo cca 340 lidí, respektive 345 kusů bylo hodnoceno ve výsledovce. Ze začátku jsem vyběhl opatrně. Věděl jsem, že konkurence je veliká, etapa je dlouhá a i převýšení bude pěkně cítit. Na asfaltu jsem se držel v mírném tempu okolo čtvrté desítky. Potom jsme vběhli do terénu a tam jsem s narůstajícím převýšením cítil, že to dnes docela fajně táhne. Pěšinka byla úzká, zařadil jsem se do solidně ubíhajícího vláčku běžců, postupně jsem se rozdýchával a nabíral vyšší tepovku. Jakmile se za prudkou serpentinou rozevřela širší cesta ihned jsem vyrazil kupředu a začal předbíhat. Trochu jsem sledoval ostatní borce a přemýšlel, za koho se pověsit, kdo mě potáhne a vyhecuje dál. Po pár minutách bylo jasno. Předběhl jsem Filipa Žajdlíka. Ten si ovšem nechtěl nechat nic líbit a pral to za mnou. Ve stoupání na Kykulku jsme se ještě jednou prostřídali, ale při běhu z kopce už to Filip měl pevně ve svých nohou a více mě před sebe nepustil. Každopádně jsem se snažil viset za ním až ke sjezdovce. Pral to brutálně a já musel na pár chvil přejít i do chůze. Nicméně jsme takhle sekli několik hodně kvalitních soupeřů. Jednoho z posledních Makiho jsem dal těsně před koncem sjezdovky. Vyskákal jsem těch pár schůdků a zkusil přidat do závěru. Tak tak jsem to udýchal, nohy už taky jely na doraz, ale pozici jsem už uhájil. V cíli z toho bylo krásné 29. místo a o téměř tři minuty vylepšený osobáček. Na vrcholu panovalo zimní počasí, mlha, vítr a tři stupně pod nulou. Tradičně jsem si pohladil vrcholový bod a lehkým výklusem jsem to namířil zpět k severní sjezdovce sledovat další dobíhající členy oddílu. Musel jsem si chvilku počkat, jako druhá bodařka doběhla Ivonka a třetí bodoval Jarek.
       Pak jsem si dal kolečko kolem vysílače a vrcholu, ale už mi bylo docela chladno. Šel jsem se schovat do Kameňáku, dal jsem si usušit věci a suverénně bez peněz jsem se postavil do řady na pití. Jarek pak došel s prachama, vypili jsme čaje a malinovky, rozebrali jsme pocity a zážitky, Berďa jako obvykle na mobilu vyhledal výsledky a potom zbývalo domluvit se na seběhu. Já jsem se tentokrát trhnul solo a vydal jsem se směrem na Zimný. Ještě musím poděkovat Péťovi, že mi vynesl teplé, suché tričko a já si mohl užít pohodlný, dlouhý výklus. Ze Zimného jsem běžel vrstevnici k Ivančeně a pak dále až na Albínovo nám. a dolů k Rajské boudě. Počasí se mírně zlepšilo, vylezlo i sluníčko a tající ledové krusty z větví stromů po stovkách padaly jako malá sklíčka na cestu a příjemně zvonily a cinkaly. Chvilkami to byla opravdová lysohorská pohádka. Od Rajské k Borové jsem už běžel velmi pomalu. Měl jsem hlad i žízeň, ale pozitivní energií jsem byl nabitý totálně.
       Posléze probíhalo vyhlášení vítězů, druhých a i těch třetích míst. No a já měl tu čest, že jsem byl třetí nejlepší žena a stál na pomyslné bedně. Tož užil jsem si i potlesku. Při zpáteční cestě jsme s Berďou hodili Jarka do Poruby a bezchybný den jsme zakončili regenerací v sauně na Sareze.

3. etapa LC, Mazák

Večer před etapou pročítám Honzíkův článek, který mě opět naplno vtahuje do krásné atmosféry LC závodů, sleduju předpověď počasí a tuším, že tentokrát nebudu muset sušit boty do poloviny dalšího týdne a místo bahna mě budou zdobit větrem ošlehané tváře. Je to super, protože každá etapa získává díky větru, sluníčku, mrazu, sněhu, mlze, dešti úplně jiný výraz, a tak se, nejen díky odlišnému místu startu, můžu pokaždé těšit na originální etapu. Lysacup se tak nemůže nikdy omrzet. Není divu, že se nás na start sjíždí tolik. 
Sama jsem zvědavá, jak se mi poběží. Mazák patřil vždycky k mým oblíbeným etapám, přestože prvotní celkem dlouhý úsek vede po asfaltové silnici. Nikdy jsem jej ale nijak dobře nezaběhla. Opět se řadím s Deni lehce dopředu, schovaná za řadami těch nejlepších. Vybíháme, každý si hledá v davu svoje místo, těžko odhaduju tempo, aby mi v závěru nechyběly síly. Vbíháme konečně do terénu, postupně se dostáváme k Butořance, kde začíná první ze změn původní trasy. Pěšinku skrz louku obíháme, zatím se běží dobře, baví mě to. Celkem rychle se dostaneme k Lukšinci, Deni je na dohled, ale vím, že k cíli je to ještě daleko a budu mít co dělat, abych rozestup udržela. Ve stoupání před Větry přecházím do chůze. Úsek, se kterým bojuju pokaždé a strašně si přeju, aby to bylo jednou jinak. Míjím Rudu s Majdou, rozbíhám se opět až na Větrech a moc bych se chtěla udržet do 70. místa. Okouším další novinku, vbíhám na dlážděný chodníček a trošku víc mi i tady schází klasika minulých let, kamenité strmé schůdky, které stále ještě zachovávaly přírodní ráz Lysé, který se teď už vytrácí snad ze všech stran.
Už jen poslední serpetiny, hledím jen pod nohy a tak málem vrazím do zábran, trasa nás tentokrát vynáší k vrcholu z opačné strany. Chci přidat, zrychlit, sprintovat, ale nejde to, peru se sama se sebou. Nedokážu pozici udržet, borci mají při posledním výběhu na rovinu více sil, k Luďovi a Vlaďce tak dobíhám 72. v celkovém pořadí.
Lehce chvíli zklamaná, ale co není teď, může být příště. Smutno mi být dlouho nemůže, v Kameňáku je nádherně, užívám si setkání s ostatními a loučím se s růžovým trikotem, který naštěstí zůstane v rodině. Od příští etapy ho bude hrdě nosit moje sestra, a mě tak nezbývá než pořádně makat, abych jednou měla zase příležitost si ho obléct. ;-)

2.LC Krásná, most

       V pořadí druhá etapa lysacupu se koná 8.11.2014 a tentokrát se již běží na vrchol Lysé hory. Stejně jako loni se startuje z obce Krásné u mostu. Etapa Krásná je krásná a navíc nám vyšlo krásné deštivé počasí. V autě vysedáváme tak dlouho jak to jen jde, protože nechceme hned zmoknout. Dokonce se dá předpokládat, že nedoběhneme zbytečně suší. 
       Z auta vybíhám jako první. Oblékl jsem se minimálně, abych nenasákl moc vody. Na start dorazilo 270 běhavců, z našeho oddílu opět velmi početná grupa. Prší jen lehce a doufám, že brzy i přestane. Nastal čas startu, trikoty lídů jednotlivých kategorií se hrnou vpřed. Já se také posouvám do druhé lajny, protože bych rád vylepšil své umístění a navíc cítím slušnou formu. Cílem je zaběhnout kolem třicátého místa, konkurence je totiž silná. Je odstartováno, na úzké cestičce se to pěkně mele, než se borci protřídí. Pak následuje louka, tráva je krásně mokrá a kluzká. Zde si již vytvářím určitý prostor a volím přiměřené tempo. Krásnou mám moc rád, bo je furt do kopca a rozhoduje se až v severní bývalé sjezdovce. Letos je tam nový chodníček plný zatáček, takže se nejde přímo do vrstevnic, ale v serpentinách a já doufám, že to bude celoběh.
       Na konci louky vbíháme do lesa. Cesta je plná bláta, tlejícího listí a vody. Boty už pomalu absorbovaly maximum vlhkosti a mě se pořád běží lehce. Míjím rozcestník pod Šebestýnou a v dobrém tempu to peru dál. Stále se snažím šetřit síly, těžké chvilky mohou teprve přijít. Za altánkem je prudší stoupání. I tady hopsám přes potůčky, kameny a bláto. Zezadu už moc lidí nedobíhá, pohybuju se ve skupince asi čtyř borců a vzájemně se taháme a předbíháme. Šlape to výborně, dostáváme se na takový delší pozvolna stoupající hřeben k Malchoru, v botách nám krásně čvachtá, občas uklouznu. Předbíhá mě Ríša Helcel, jedna ze známějších postav. Rozhoduju se udržet, případně posléze znovu předběhnout. V této chvíli cítím, že jde do tuhého. Přichází krátká rovinka a pak seběh k rozcestí Malchor. Je tu docela úzká pěšina, tempo se navyšuje, klouže to, cítím za sebou dusot kopyt, což  mě znervózní natolik, že padám na bok do bláta. Jsem totálně mokrý,ale hned se zvedám, stresové hormony se vyplavují a já valim jako kdyby o něco šlo. Přitom si s bandou jen tak pobíháme v dešti po Lysé a snažíme se sbírat nějaké bodíčky. Jako bych měl klapky na kolem očí to drtím k chodníčku. Tady se trochu srovnávám do tempa, borca před sebou mám na dostřel a přesvědčím sám sebe, že ho dám. Nesmím přejít do chůze. Stačí jen zdolat sjezdovku a dorazit to k cíli. Daří se mi vytrvalé svižné tempo. Jednoho předbíhám a druhý se přibližuje, bohužel je docela daleko, takže už se soustředím jen na vytrvat a dokončit. Jsem téměř nahoře, vyskakuju pár kamenných schodů, rozbíhám kolem meteo stanice, funím naplno, rychle kolem plotu a píp. Mám hotovo, cítím  se fantasticky a vím, že jsem skoro atakoval dvacítku. Počasí sice stále velice pošmourné, ale i dnes byla krásná  krásnou.
       Další z našich v cíli jsou opět dvojčátka, akorát se od minula prohodili. Deniska jen 2:22 za mnou, hluboká poklona k vynikajícímu času. Ostatní se taky moc snažili. Dal jsem si to k Malchoru ještě jednou, abych viděl i Orlíka jak se s tím pere. Nakonec všichni dobře! 
       V Kameňáku ještě jednou dokola probereme etapu, občerstvíme se, pohotový Berďa zjišťuje výsledky na netu a už si jen vzájemně gratulujeme jak jsme si hrábli na dno sil. Parádní etapa s bezva partyjou, nezbývá se než těšit zas na příště

1.LC Velký Javorník - prolog

       Několik málo jarních a letních měsíců uteklo jak voda, je začátek listopadu a pro mě nastává nejdůležitější běžecké období roku. Je tu zase Lysacup! Jednou jsem přišel a už neodešel, naprosto pohlcen kolotočem etap z různých míst na vrchol jedinečné Lysé hory. Již po několikáté, tuším, že po páté běžíme úvodní prolog na Javorník se startem od skokanských můstků ve Frenu. Těším se strašně moc, jak zase budu rubat do gury. Etapa se koná v neděli. Mám sice po sobotní svatbě trochu v kuli, řídit nemohu, ale od účasti mě to neodradí. Veze mě Rudík a když si potřebuji odblinknout tak mi i zastaví. Je velmi teplo a slunečno, ideální počasí pro vyprošťovací běh. Před startem mi není do zpěvu, hlava i bříško bolí, ale to se rozběhá. Dvojitá porce schodů mi rozpumpuje tělo a rozdvojí vidění.
       Na startu se neřadím úplně vpřed, předpokládám, že to půjde ztěžka. Tak se schovám na konci první stovky. Běžím opatrně, zahřívám se postupně, je mi lehce blujno, ale atmosféru závodu i počasí si užívám. Po druhých schodech se posouvám na zhruba 70. pozici. Cítím, že nohy ještě mají dost sil, jen abych to udýchal. Hlavu mám docela sklopenou, hlídám si jen své tempo a snažím se postupně předbíhat ostatní. Jsem spokojen, že přecházení do chůze je jen výjimečné. Hezky se mi běží všechny serpentiny. Drtivý finiš se ovšem konat nebude. Dobíhám v čase skoro u tři minuty horším než loni a stačí to na solidní 53.místo. Aspoň vím, že jsem měl navíc a taky, že po chlastu už mi to tak nejde jako před pár lety. Po odpípnutí se chvilku vydýchávám, nejsem zvláště unaven, tak jdu ještě vyběhnout na rozhlednu. Je krásný rozhled na všechny strany a dlouho se tu zase nepodívám, tudíž je třeba si to hlavně užít. 107. etapa v řadě je ze mnou, už se cítím fajn, vychutnávám si pohled na Jeseníky a pomalu se chystám k seběhu.
       Za oddíl nás běželo celkem 16 kousků, což je nejvyšší počet v jednom týmu. Spolu se mnou bodovaly twins, nevlezli jsme se sice do první desítky, ale máme spoustu času všechno ještě vylepšit. A to uděláme hned při následující etapě, která bude už opravdu směřovat na Lysou.

Týnišťská desítka

datum: 28.10.2014

       V sobotu ráno jsem s rodinkou vyrazil na dlouho očekávaný prodloužený víkend v Orlických horách. Byla to pro nás premiéra, takže jsme se moc těšili. Samozřejmě jsem měl tajné postranní úmysly, že si najdu v okolí nějaký běžecký závod. To se mi podařilo a na státní svátek 28.10.2014 jsem si naplánoval 23. ročník slavné desítky v Týništi nad Orlicí. Když jsem koukal na předchozí ročníky, tak jsem zjistil, že konkurence bude asi výrazná. Na druhou stranu však bude s kým běžet a třeba se dotáhnu k novému osobáku. Příprava byla jednoduchá. V sobotu jsme s rodinkou podnikli výlet po okolí Deštné, kde jsme měli ubytování. V neděli brzy ráno jsem proběhl kus hřebene Orlických hor včetně Velké Deštné a po snídani jsem tam provedl ve zkrácené verzi i rodinu. V pondělí nám konečně vylezlo sluníčko, tak jsme si dopřáli malou tůru po sousedních vesnicích. V úterý ráno jsme se zpakovali a vyrazili do Týniště. Počasí opět nejprve mrazivé, ale postupně nás sluníčko prohřálo.
       Do Týniště jsme přijeli v předstihu. Poblíž bylo dětské hřiště, takže Filípek a dvě neteře se měli kde zabavit než doběhnu. Poctivě jsem se rozklusal a rozcvičil, abych zahřál skřehlé tělo. Těsně před startem jsem se svlékl do tílka a šortek. Odložil jsem čepici i rukavičky. Teplota ve stínu dosahovala k deseti stupňům, na slunci však ještě více. Na startu hlavního závodu na 10km se seřadilo přes 220 běžců. Zhruba kolem 10:30 bylo odstartováno. Vyrazil jsem v popředí, ale již po pár stech metrech jsem se srovnal někde v páté desítce. Tempo od začátku bylo zběsilé, raději jsem se snažil mírně držet na uzdě, abych zbytečně nepřepálil. Jako obvykle jsem běžel bez hodinek, takže jsem ani moc neplánoval. V podstatě jsem se soustředil jen na sebe, jak dýchám, jaké dělám kroky, sledoval jsem cestu, terén, okolní les a frekvenci nohou před sebou. Trasa vedla převážně lesem, ve stínu, ale chladno mi nebylo. Byla to téměř rovina a většinou asfalt. Běželo se 5km do lesa, pak otočka a po stejné cestě zpět. Míjel jsem se tedy se všemi běžci. Již mezi druhým a třetím kilometrem běžím lehce osamoceně, pole závodníků se postupně natahuje a trhá. Sleduji jen dění před sebou. Za sebou slyším klapot jen jedněch nohou. Na třetím až pátém km předbíhám asi 4 borce. Mě dobíhá jen jeden. Chvíli se snažím udržet, ale je rychlý příliš. Každopádně mě trochu potáhl. Za otočkou stahuju ztrátu na další dva borce a přibližuji se k druhé nejlepší ženě. Na devátém km to peru už na dluh, předběhl mě jeden běžec, ale tempo závratně nezvýšil. Stoupá stresová hladina, že budu muset mohutně zafinišovat a vybojovat si pozici zpět. Pár set metrů visím za ním. Zezadu se tlačí další. Dostáváme se na závěrečnou rovinku, cca 250m do cíle. Dělá se mi blujno, funím jak lokomotiva a předbíhám borca výrazně rychleji než on mě. Myslím na osobák pod 39min., sprintuju už naplno, vidím cílovou čáru a vím, že už před sebe nikoho nepustím. Probíhám cíl, zastavuju před rodinou a v hlubokém předklonu sotva popadám dech. Teda to byla rychlovka a pěkná dřina. Ve slušné konkurenci posléze zjišťuji, že jsem 40. Jdu rychle do sprchy ať na mě rodinka dlouho nečeká a můžeme vyrazit domů. Marně se snažím zjistit výsledný čas. Nakonec odjíždíme, takže se nechám překvapit až se podívám na netu. Jsem rád, že jsem se zúčastnil, protože to mohl být jeden z těch závodů, které si už asi nezopakuju. Až další den jsem našel va výsledovce svůj čas 38:19 a byl jsem nadmíru spokojen. Osobní rekord zlepšen o 70 vteřin. No a teď už se mohu jen těšit na nejoblíběnější sérii v roce a to je Lysacup.

Roháče (Sivý vrch - Brestová - Volovec)


Malofatranská 100

                A je to tu, asi vrchol mé běžecké sezony, co do náročnosti, ale možná ne. ;-) Těšil jsem se a zároveň to ve mně budilo respekt. Přece jen 105 km, což se snad nějak dá, ale k tomu to převýšení 6 800m, to asi prověří fyzické schopnosti každého. Je to sólo závod, takže to nikomu pokazit nemůžu, ale taky mě nikdo nebude povzbuzovat, když budu v krizi - tradiční resumé sólo závodů.
                Je pátek, opět nejsem sbalený včas, tak vyrážím asi s hodinovým zpožděním, což by ještě šlo, kdyby mi tři uzávěrky na cestě nesežraly dalších možná 40 minut a nepřidaly na neklidu. Takže hned ze startu spotřebovávám časovou rezervu a musíme to překombinovat. Autem nepojedu do Fačkovského sedla (cíle závodu), kde mě měl vyzvednout Míra, ale k Mírovi a odtud autem na start. Ne, že by se to nedalo stihnout, ale už je to takové nepohodlné. Něco po 20. hodině dorážím k Mírovi a asi hodinu nám trvá cesta na start. V Těrchovej trochu hledáme areál, ale něco po 21. hodině jsme na místě. V tělocvičně právě probíhá výklad tratě, chvíli se zastavíme, ale pak jdeme na akreditaci.  A už tam to začíná pozitivně. Všichni jsou milí, přátelští a ochotní, což je pro mě velmi zásadní, jak vnímám závod. Vše již probíhá hladce, ne jako cesta. Předstartovní shon polevuje a my si sedáme k půllitru rezavé vody. Trochu mě děsí, jak všichni studují tu trať a pořád se na něco ptají pořadatelů. Říkám si, že bych si to měl projít taky, což později dělám. Při procházení trasy si říkám, že to máme s Mírou prošlé, tedy podstatnou část, tak by neměl být problém. Potkáváme docela dost známých tváří. Mimo jiné i Michala (Navrátil), který mě na P100 roznesl na kopytech, takže jsem cítil, že mám co splácet. Potěší mě SMSka od Lenii, kde píše, ať to zmákneme. Ještě jsem se pořádně nadlábnul a nachystal věci a ani nevím kolik bylo, ale něco před půlnoci, když jsme ulehli spolu s dalším cca 100 lidmi v tělocvičně. Horko naštěstí nebylo, ale přes to jsem se celou noc převaloval, protože mi připadalo, že ležím na holém betonu jak byla ta podlaha tvrdá. Ráno jsem ji zkoušel a byla potažená čímsi měkkým, ale mi to tak vůbec nepřišlo. Miro měl hrubší karimatku a dodal, že kdyby byla ještě o 10 cm hrubší, tak by to bylo akorát. První budík komusi zazvonil v 3:45, to jsem si říkal, že jde asi na jiný závod. Jelikož jsem už spát pořádně nemohl, tak mě mrzelo, že se nestartovalo ve 4, protože by se to možná dalo dojít za světla, ale asi pěkná blbost, protože to bych musel dát pod 18 hodin: To bych dal, ale jen půlku. Mezi 4 - 5 vstávali jednotlivci a v 5 , "povinné" vstávání což jsme měli v plánu. Když jsem uléhal, tak mi trpkly nohy a to vím, že ráno to nebude lepší a nebylo. Začal jsem mít pochybnosti, jestli těch 7 dní po kole do Chamonix bylo dostačujících. Ale vždyť je to jedno, stejně není na výběr a věděl jsem, kolik času bude na regeneraci. Něco málo jsem snědl a šel se rozběhat. Přemýšlím, jestli si brát sluneční brýle. Míra říká, že nebere, protože by pak zavazely, tak se nechám strhnout jeho rozhodnutím a už mi zbývá se namazat padesátkou (opalovací krém). Hodina šestá se přiblížila a Miro váhá, zda-li ještě stihne jít na malou, tak mu říkám, že určitě i třikrát. Na startu se opět potkáváme a najednou start, tak trochu nenápadný, ale u 100 km závodu netřeba řešit vteřiny. Vybíháme všichni najednou, jak stovkaři, tak houbaři (50 km). Po páru kilometrech se to již na asfaltu docela roztáhne. S Mírem běžíme někde kolem 50. místa a i tak se mi to zdá docela rychle, ale startovní umístění je optimální. Ještě Mirovi říkám, že těch třicet před námi půjde dozadu, protože cíl jsem měl, být kolem 20. místa - to bych byl velmi spokojen, do 30. dobré a do 50. žádná hitparáda. A druhou metou bylo dát to za 20 hodin. Miro bohužel nechtěl moc prognózovat, aby pak nebyl zklamán.
                Nohy mě bolí, ale doufám, že to povolí. To jsem ještě nevěděl, že mě to bude provázet až do cíle, ale podle typu bolesti jsem to tušil. První kontrola v sedle Meziholie (8,5. km), kudy ještě jednou půjdeme. Jdeme za sebou jako husy. Začínáme stoupat na Velký Rosutec, potkáváme první ženu Lindu, pozdější vítězku dlouhé trati (MF100). Je opravdu silný vítr a bojím se, že přijdu o kšiltovku, to bych si pak musel asi dát na hlavu ponožku. Druhá živá kontrola Zázrivá (16,3. km) je s občerstvením. Pole se už začíná roztahovat, ale ještě na sebe vidíme. Něco málo z povinnosti hodím do žaludku a valíme dále. Nekonečně dlouhá asfaltka mi pěkně utavuje nohy a ujišťuje mě, že bolet prostě dnes budou. Někteří na té asfaltce běží, jak by závod šel do finiše, ale my se nenecháme vyhecovat. Stále běžíme v tandemu s Mírou a konečně se dostáváme, za necelé 4 hodiny, zpět do sedla Meziholie na 24. km a máme nastoupáno 2 km. Dávám si půlku gelu, ať to na Stoh pěkně táhne. Vše zatím jde dobře, jen ty nohy mě bolí a začíná mě to zneklidňovat, jestli to fakt dám až do cíle. Při cestě na Stoh potkáváme tajnou "fixovou" kontrolu bez fixu. Jenže problém je to, že o takových kontrolách nebyla zmínka, není tam fix a ani tam není kolonka pro tajné kontroly. Tak mě napadá, že se u té kontroly vyfotíme. Jsme na Stohu. Sbíháme, Miro lehce v popředí a já začínám pociťovat kolena. Snažím se ho dotáhnout, ale musím fakt makat. V půlce kopce se Miro zastavuje a role si vyměníme. Stoupáme na Poludňový Gruň a Miro začíná lehce zaostávat a vypadá, že má nějakou krizičku. Říkám si, těch ještě bude. Vidím 5. kontrolu - Chatu pod Chlebom, ale cesta k ní se hrozně táhne, místy, když ji není vidět, mám pochybnosti, jestli jdu správně. Konečně, Chata pod Chlebom, 32. km. Dobíhám již sólo. Miro asi 5 minut za mnou. Hlásí mi první pochybnosti o dokončení v závodě. Říkám si, tady se restartneš a pak pojedeš jak pila. Velká občerstvovačka s polévkou a čajem, myslím, že v pravý čas. Ještě se ptám na kofolu, protože na předchozích občerstvovačkách byla, ale teď jen za eura v hospodě. Hmm, tak nato není čas hledat hluboko zahrabané eura a stát ve frontě. Rychle tedy do sebe naházím polévku, čaj, sůl a dávám si magnesium, protože mi cukalo v obou lýtkách, ale i tak se tam zdržím 13 minut, oproti plánovaným desíti. Rozloučím se s Mirem, protože to vypadá, že teď už pojedeme každý sólo, alespoň prozatím. Vybíhám, ale moc dobře se mi s "plným" žaludkem neběží. Vím, přejde to, chce to čas a klid. Ještě si říkám, že jsem si mohl vzít klíče od auta a kdyby mě někde předbíhal, tak bych mu je zase vrátil, ale co vyměníme si je na smyčce před stým kilometrem. V hlavě se mi začíná rozvíjet negativní myšlení - stehna bolí, kolena taky, cuká mi v obou lýtkách a přitom, jak běžím, mi začínají křečovat třísla a to jsem ve slabší třetině, kde bych měl překypovat energií a sílou, jako když Němci táhli do Ruska. Chmury začínají silit, když se ozývá více pravé koleno, že to zase dopadne jak na P100. A taková ta klasika, proč jsem tu chodil, nemám na to, že už nikdy žádnou stovku nepůjdu, budu rád, jak dojdu do půlky. Hlava pracuje na plné obrátky, abych se zvednul a povzbudil. Připravoval jsem se nato, musí to fungovat. Na mimice musí být znát, že pod mozkovou kůrou panuje špatné počasí. Všude kolem hodně turistů, ale momentálně nerozdávám úsměvy, nejsou skladem. Předběhnu nějaké dva kluky. První studánka kousek za Pekelníkem, tak se z ní napiju a trochu opláchnu obličej. Dnes slunce fakt pere, ale v těch 1 500 m to zase není tak znát.
                Vítr jen lehce zvolnil. Dotáhli se na mě dva kluci, cosi k nim prohodím a oni na mě, only english, ale i ta angličina nic moc, takže jako ta moje, ale spíše lepší. ;-) Poslouchám a oni to jsou Maďaři - "kesenem setem, hat šer, kijarát" atd. Při klesání pod Suchý si musím hlídat, abych si nenamočil boty, protože by mě to později vytrestalo. Zastavuji u další studánky, opět piju a pouštím je tím před sebe. Při prudkém stoupání na Suchy se dostávám mezi ně - jeden utíká dopředu a druhý "dozadu". Klesání ze Suchého mi dává vychutnat bolest kolen. Říkám si, škoda, že do cíle už to nejde jen do kopce, protože do kopce problémy nemám žádné a dobře to táhne. Chata pod Suchým - kontrola číslo 8, 8 hodina jedna minuta od startu a občerstvovačka. Tady jsem s Mirem před nějakým měsícem zakotvili, tedy jen na chvíli, ale vím, že Miro navrhoval, že se zdržíme jednu noc, protože tam bylo fajn. Beru si magnesium, svou sůl, i když mi ji ochotně sehnali v hospodě, ale byl jsem rychlejší. Jinak jsem si na občestvovačkách zamiloval tatranky, takže téměř na žádné nepohrdnu. Dávám si i Magnesium v rozpustné formě. Na stole ještě vidím hodně ibalginu, tak během pojídání mám krátkou přednášku na toto téma a pak už valím dále. Pří klesání opět potkávám skrytou kontrolu, bez fixu, takže opět fotka. Blíží se polovina závodu. Než dorazím do Nezbudské Lúčky na 51. km, tak pár minut ztratím blouděním, ale mobil s trasou mi rychle ukáže správný směr. Jsem tedy na 9. kontrole, pro houbaře (MF50) konec závodu. Sklízím potlesk, tak dodávám, že je trochu předčasný. Natlačím do sebe banán, tatranku, donutím se i chleba se sádlem, což vůbec nemusím, ale jen abych trochu vyhověl touze žaludku. Žádám o náplast, protože tu jsem zapomněl a začínám lepit počáteční příznaky puchýřů. Později zjišťuji, že s mým časem 8:56 bych byl na bedně na druhém místě. Trochu jsem se zdržel více, asi 7 minut. Jdu do druhé půlky. Ještě odesílám Mirovi SMSku v dohodnutém tvaru (číslo kontroly a čas) a hurá na Minčol, cca 1 000 výškových metrů. Maďaři mi utekli, takže již jdu úplně sám, nikdo přede mnou nikdo za mnou. Potkávám informační ceduli a ta mě utvrzuje, že vstupuji na "cizí území", kde se nesmlouvá, tedy se na noc můžu "těšit" :-D. Došla mi v mobilu baterka, dal jsem tedy druhou, ale ta už mi do konce závodu družice nenašla, takže občas mám pochybnosti, zda-li jdu správně. Snažím se GPSku (mobil) probudit k životu, ale marně. Míra píše "kodovanou" smsku. Na Nezbudské Lúčce má ztrátu 45 minut. Tak si říkám, no snad má po krizi a teď se rozběhne.
                V sedle Javorina má být "fixová" kontrola. Bez mála ji tam deset minut hledám. Tak opět si udělám aspoň fotku. Došli mě dva kluci. Obě tváře už znám. Jeden je takový, pro mě amatér. Vždy běží, aby mě předběhl a utekl a já ho vždy někde potkám, jak je KO. Kontrola je o 50 m výše, no škoda toho času. Krásně běhavá část ke kontrole a občerstvovačce na Martinských holích, vzpomínám, jak jsem tu byl s Orlem před 10 lety na běžkách. Další občerstvovala je tak trochu mimo a proto k ní navádí šipka. Tu bohužel přehlídnu a valím dál po červené, a na další křižovatce (o cca 100 m dále), ještě váhám, kam jít. Sice vidím nějakou budku, ale netuším, že kontrola je právě tam. Domnívám se, že je na kopečku 300m přede mnou, jdu tedy dále. Pořád někdo píská, vždy se zastavím, ale vzdaluji se od budky, až jsem již skoro půl kilometr daleko, tak na mě volá "kontrola". Do prdele, proč mě nevolal hned, zase minimálně 5 minut v háji. Jsem trochu naštvaný, že nevolal dříve, ale než dojdu ke kontrole, tak ze mě negativismus opadne a navíc jsem to podělal já. Docházejí další, ze správného směru, to mi moc nepřidá, ale hlava jasně říká, klid je to jen pět minut a to je nic, žádné stresy. Mezi přicházejícími je i Radek (Šnevajs). Všichni jsou v poho - příjemní, usměvaví, veselí. Venku mi chlápek říká, ať jdu dovnitř, že mi zapíše kontrolu a dá do báglu a dodává, že by na mě možná ještě vyšlo pivo. Pivo, wow, to bych dopřál žaludku, ale nevyšlo. Kontrola vevnitř úplně senzační, je tam veselo ani se mi nechce pryč z toho křesílka. Ptám se, kolik lidi je před námi, říká asi 10. V duchu si říkám deset! Ty vole, to je nějaké divné, že jsem tak vysoko. 63. km, tedy skoro 2/3 závodu a 11:53 od startu. Hmm, no kdybych to udržel, tak fakt jízda. Vybíhám a po 200 m si uvědomuji, že mám nějaké prázdné ruce. Ty vole nemám hůlky. Zase zpět, opět hlava rozkazuje, žádné sprinty, klídek, to by tě jen více odrovnalo, poslouchám ji, jako vždy.
                Přišla SMSka, píše Miro že závod skrečoval. Typuji, že ho nepodržela hlava, a že nic vážnějšího to nebude, škoda. Už je vidět Kľak, ale je fakt daleko. Cedulky 9 hodin na Kľak už mám dávno za sebou. Obvykle si to dělím 2,5. Míra to děli třemi, ale teď je to jasná dvojka. Tak jdu s Radkem. Nahoru mi to táhne výborně, dolu mi Radek mohutně utíká. Šetřím kolena, už dost bolí. Za to ve stehnech mi lehce bolest povoluje, protože z kopce a po rovinkách musím díky kolenům volněji, takže jsou odpočaté. Pravé koleno se ozývá stále více, problémové s P100, takže přetěžuji levou nohu, abych mu ulehčil. Začínám mít opět silné obavy, jestli to nedopadne stejně jako na P100. Před námi tzv. "amatér" - vidí nás 150 m za sebou, tak to fakt musí napálit, protože ani ne o 10 minut později je vidět 500 m daleko a ho nikde. Prudký sešup z Kyčerky je fakt matroš pro moje kolena, až mě v nich pálí. Asi jsem se posunul dopředu, protože na občerstovačce mají pivo ;-). Samozřejmě nepohrdnu 3 dl, i když mě to asi trochu přibrzdí, ale žaludek si to žádá. Pořád se tak nějak dobíhám a předbíhám s Radkem. Začíná se šeřit, tak plánuji, že o půl desáté nasadím čelovku, ale nevydržel jsem to a nasadil ji o čtvrt hodiny dříve. V šeru se mi různé útvary, jeví jako číhající medvěd. A zde silniční pravidlo, důležité je vidět a být viděn, úplně neplatí, protože viděn a cítěn jsem určitě, ale já vidím prd. Přes den jsem chtěl někde medvěda vidět, v noci bych se tomu setkání raději vyhnul. Krátké seběhy střídají krátké výběhy, super běžecká část, jenže ty seběhy mě fakt limitují, musím pomalu a tak mi Radek utíká. Přijdu na Kľak, bohužel chvíli hledám, jak z něj tou správnou cestou dolů a to i když jsem to tu přes den prošel, ale ve tmě to vypadá jinak. Dostávám se do pasáže, kde je lepivé a klouzavé blátíčko. Ano, ono lepí a zároveň klouže. Ani speedcrossy nefungují, několikrát sebou šlahnu a vymáchám se v něm. Ač jdu jak po obrně, píchám kolem sebe hůlkami, nefunguje to. Vzpomenu si na velké téma "přilba", tak ta by se mi tu hodila. Konečně se blížím k Fačkovskému sedlu, kde je vlastně i cíl po 13,5 km smyčce. Tam a zpět po stejné trase. Hledám chatu, vidím blikající světlo, tak se vydávám k němu, ale je to blikačka na závoře, pak už vidím cílový oblouk. Na občerstovačce už je Radek. Máme za sebou 91 km a 5 km nastoupáno. Je tu veselo, dovídám se, že první ještě není v cíli. Můj čas je 17:42. Kalkuluji, že 20 hodin ještě není úplně out, ale když první ještě není v cíli, tak, to fakt nebude procházka. Zároveň vím, že seběhy budou pro mě problémové. Hlavně ztratit co nejmíň. Mám taky obavy z toho, že budu bloudit. Doba na občerstvovačkách se již u mě protáhla z nějakých 3 minut na dvojnásobek. Najím se, napiju, doplním do plna camelback a vyrážím. Ale začíná to pěkně z ostra do kopce. Vidím před sebou světlo Radka, to se pak ale ztratí a chvíli tápu, než se seznámím a pochopím odrazkové značení. Při stoupání po sjezdovce potkávám dvojici (1. a 2.), která už jde do cíle. V žertu říkám klukům, jestli nechtějí vzít můj papír s kontrolami a zajít tam ještě jednou. Ti "překypují" humorem a říkají, že už toho mají taky dost. Hmm, tak to asi bude ještě flamengo, když jsou tak dobře naladěni. Začíná hodně pršet, takže viditelnost se zhoršuje. Nemalá část cesty jde po loukách s vysokou trávou, takže boty jsou durch morké. Něco mě začíná kousat do zad v úrovni ledvin. Je to bágl - nevítaná novinka na závodě. Utahuji popruhy, abych ho měl co nejvýše, ale pravý nejde a čtvrt hodiny s ním střídavě válčím. Vždy mě to donutí znovu, protože už to začíná být hodně nepohodlné. Nakonec se to povedlo, ale i tak jsem " obroušený". O deset minut později potkávám dalšího běžce, který jde do cíle. Prosí mě o vodu, tak mu ji dopřeji. Následuje prudký sešup dolů. Dalšího se již ptám, kolik je mezi námi lidí, abych věděl, jak na tom jsem. Hlas poznávám, vždyť to je Radek, pět minut ho přesvědčuji, že jde špatně, že někde odbočil a teď jde zpět do cíle. Pak mi z kopce za odměnu opět utíká ;-). Potkávám další skupinku třech. Tyyy jo, to jsou ti Maďaři, tak ti mi pěkně utekli. Naposled jsem je potkal na Martinských holích na 63. km. V cíli mi pak Martin (hlavní organizátor + Zuzka) říká, že to nejsou žádní houbaři, ale maďarské elita. Pak potkám ještě jednoho a ten mi říká, že to je na závěr do kopce. Tak jsem spočítal, že bych měl být devátý. Hmm, tak to je hodně nad mé očekávání. Po nejdelších 6,5 km jaké znám, je fixová kontrola. Chvíli před ní, s náskokem několika stovek metrů, Radek. A honem zpět. Ještě vyměním baterku v čelovce. Začínám kalkulovat - Radka už nahánět nebudu, protože v sebězích mi stejně uteče. Takže nyní již očekávám někoho v protisměru, abych věděl jaký mám náskok na pronásledovatele. Ptá se mě anglicky, aaa další maďar, jak to má daleko. Mám 15 minut náskok, je to dost, ale ne moc na flákání se. Do cíle náskok udržím. Potkávám Michala (Navratila), jde s jakýmsi klukem. Mám víc než hodinový náskok, tak chvíli skecnem, říkám jim, že by měli být na 12. a 13. místě. Moc mi nevěří. Říká, že jsem mu to dneska natřel, a já jsem samozřejmě rád, že dnes se to povedlo. Nějaký kilometr před cílem potkávám první ženu, Lindu, ta je kupodivu plná elánu a veselá, tak ji oznamuji, co ví, že je první. Kalkuluji dále, jaký čas asi můžu mít. Určitě to bude pod 21 hodin, ale cesta se táhne. Na cestu dolů sjezdovkou se vůbec netěším, ale musím to z ní dolů valit, protože 21 hodin se blíží rychleji, než jsem čekal a cíl nikde. Konečně cíl, ale nikde nikdo. Zastavuji čas, a o nějakou minutu později se mi zapisuje oficiální 20:54 a desáté místo. Radek již 10 minut odpočívá. Jsou tři hodiny ráno. Říkám si, kde byl schovaný ten jeden. Napočítal jsem jen deset, ale ten prý byl na "pohovoru" s medvědem :-D. S umístěním jsem spokojen, čas mohl být lepší, kdyby ta kolena byly vpoho, ale to slovo "kdyby"…, známe to. Mám hlad, jak jinak. Jídla je tam porůznu dost. Koukám na jednoho, že spí na židli a před ním je načatá vánočka. Tak se jí ujmu a dojedu ji a pak pokračuji v jídle, co najdu na stole. Přicházejí další, ti jsou však zatím na 92. km, takže v mezipřistání. Tak tam tak hodinu sedím, jím, pospávám a bavím. Poté se odkulhám do sprchy a následně do postel v patře. Ráno přijíždí z domu Míra, a tak probíráme, jak to šlo a nešlo.
                Závod to byl náročný a kvalitně připravený, i když někteří si v diskuzi velmi stěžovali. Atmosféru můžu přirovnat k loňskému L4L, fakt parádní atmosféra. Co se týká občerstvení, tak mi to přišlo jako 100 km bufet. Tyhle závody jsou o hlavě, morálu a vůli. I když to je nepohodlné, bolí to, tak vůle musí být silnější, chce-li se člověk dostat do cíle. Takže chce-li někdo nějakou kopcovitou stovku, tak mohu jen doporučit! ;-)

Všechny Foto

Nezmar Sky maraton

datum: 27.9.2014
účast: Jarek, Stoša

       V sobotu se konal premiérový ročník Nezmar Sky maratonu, na který jsem původně ani nebyl přihlášen, ale nějak jsem měl pocit, že si musím spravit chuť po nevydařené stovce v Holandsku. Navíc kolega z práce nechtěl běžet, tak jsem si převzal jeho registraci a bylo rozhodnuto. Za oddíl se ještě měly účastnit twins, ale stále jsou pronásledovány zdravotními problémy, tudíž jsme s Jarkem jeli sami. 
       Po sedmé ráno mě Jarek nabral s celou rodinkou na rondlu v Hrabůvce a vyrazili jsme směr Bystřice. Renču a Filípka vysazujeme v Těrlicku a pokračujeme dál. Do Bystřice jsme dojeli po osmé, záhy se objevuje i Miro, tak se jdeme přihlásit. Počasí je nevlídné, mírně prší a vyhlídky na závod jsou špatné. Předpokládáme, že bude dostatek bláta a mokro, nad hřebeny je zataženo a válejí se mlhy. Před startem však vládne docela pohoda, správně tušíme, že to bude hlavně zase o psychické odolnosti a morálce. Blíží se půl desátá hodina a zhruba stovka nadšenců se řadí na start. Dokonce to chvilku vypadá, že přestává pršet. Je odstartováno a prvních pár set metrů běžím s Jarkem, pak už si každý hledáme své vlastní tempo. Terén je dosti podmáčený a velmi brzy cítím mokro v botách. Místy si představuju, jak krásné by to bylo kdyby bylo sucho a hezké počasí. Na první občerstvovačce kolem osmého kilometru mám boty již úplně promočené, jsem zastříkaný od bláta a svrchní triko s krátkým rukávem je značně nasáklé. Mám ještě podvlékací tenké tričko s dlouhým rukávem a možná, by to bylo dostatečné. Každý zbytečný kus oděvu totiž zatěžuje, ale nevadí, zatím se mi běží celkem lehce. V pohodě pokračuji na Malou Čantoriji, pak je ovšem seběh pod sjezdovku, který je dosti dlouhý, kamenitý a bolestivý pro chodidla. Najednou si uvědomím, že moje staré trejlovky, už nejsou v dobré kondici. Sěbeh jsem nějak přežil, pár mladších rychlíků mě sice předběhlo, ale těšil jsem se do kopce, že zaberu a budu se snažit někoho dohnat. To se daří a dostávám se na VelkouČantoriji. Tuhle část Beskyd téměř neznám. Naposledy jsem tu byl jako kluk. Škoda, že je tak hnusně a nemáme žádné výhledy po okolí. Tak běžím dále až na Beskydské sedlo, kde to není moc prudké. Vzápětí však následuje prudký seběh do Jaworniku v Polsku. Tady už opravdu cítím, že bolí nejen chodidla, ale unavené jsou i stehenní svaly. Běžím pouze s malou ledvinkou, ve které mám jen 2dcl vody. Dopíjím zbytek, protože občerstvení je již blízko. Tankuju dvě decka na každé stanici a zatím je to dostačující. Před občerstvovačkou jím přesnídávku, pak si tam dávám banán a zapíjím iontovým nápojem. Doliju si vodu do láhve a rubu do sjezdovky na Velký Sošov. Začátek je velmi strmý a chytám první křeče do vnitřních stehen. Trochu zpomaluji výstup. Bolest je krutá, ale tuhle bolest již znám a umím s tím pracovat. Na pár sekund se protáhnu a opatrně našlapuju dál, snažím se přenést zatížení do laterálních vastů a abduktorů. Bolest přechází a mohu zase dál. Pokračujeme po hřebenovce přes Malého Stožka na Velký Stožek. Zde je poslední prudké stoupání, ze kterého už se mi točí hlava. Naplno polykám hořkost této drsné a divoké části Beskyd. tady se budu muset podívat i s rodinou a za lepšího počasí. To musí být fakt nádhera. Taky se mi líbí, že i hodně polských sousedů navzdory počasí vyrazili do hor a srdečně nás povzbuzují. 
       Na chvilinku se zastavuju na Velkém Stožku. Je to takový pro mě docela povědomý název. Kouknu na rozcestník, 978m.n.m. a běžím dolů k fialové krávě, obíhám apendix a běžím směr Filipka. Tady mě dobíhá Tomáš Ciencala, udává perfektní tempo, tak se snažím držet a psychicky mě to zvedá. Tuším, že závod dokončím ve slušném čase. Obávám se jen seběhu do Bystřice, aby to nebylo moc prudké. Poslední občerstvení na Filipce znamená 38km. Dávám si ještě kousek banánu, anticramp a kolu. Do lahvičky čepuju opět vodu. Je přede mnou posledních šest km a marně se snažím uviset s Tomášem C. Mizí mi z dohledu. Mračna ustupují a po šedivém dni je tu krásné slunečné opoledne. Následuje trochu prudší seběh a opět se hlásí mírné křeče do vnitřních stehen. Musím zpomalit a borec za mnou mě definitivně předbíhá. Konečně rovinatější terén, no spíše dlouhá klouzavá louka, ale dá se běžet, křeče ustupují, možná trochu působí anticramp, snažím se tomu věřit. A je tu asfalt a ve vzduchu to smrdí cílovou branou. Bohužel Maky si nedělal prdel a trasa pokračuje rovnou do rozbouřené říčky. Obavy jsou na místě, nechci utopit mobil. Nějak se přebrodím a dokonce stahuju borce, který má potíže s křečemi z té ledové vody. Ale už je pozdě. Zrychlit se mi nedaří. Následuje druhý brod vodou a to už je mi všechno jedno. Posledních pár set metrů do cíle jen malinko zrychlím, ale soupeř má přece jen deset vteřin náskok. Přichází ta známá závěrečná euforie, dobíhám do cíle s úsměvem, protože vím, že je konec. Splnil jsem si cíl, že zaběhnu dobře, takticky, že si to prostě užiju a zakončím si sezonu krásným závodem. Zklamání z Holandska mě totiž hodně užíralo a chtěl jsem zaběhnout něco dlouhého s hlavou vzhůru. A to se povedlo. Jsem maximálně spokojen. Teď už jen počkat na kluky a trochu to oslavit. Musím přiznat, že jsem myslel na Jarka, že to bude tak půl hodiny rozdíl. Jarek však zaběhl výborně za 5:33:27 a tudíž necelých 18min. Miro se potrápil, ale dokončil a to se počítá. 
       Pak už jsme si jen užívali společnost bezva lidí, piva, zelňačku, později i řízeček a hruškovici, prostě skvěle strávený den. A nutno dodat, že Jarkovi se podařilo urvat 3.místo v kategorii, takže jsme neodjížděli s prázdnou. Příští rok asi budu hodně přemýšlet a vybírat mezi Ostravou a Bystřicí a třeba se to nebude ani překrývat, tak se nechme překvapit.






Reportáž IFK TV

Ostravský maraton 2014

Na OM jsem se přihlásila již v srpnu. Brala jsem to jako druhý maraton v tomto roce a ještě doma. Navíc se přidala má dcera, která si chtěla vyzkoušet půlku. Nicméně v týdnu před závodem přišly pochybnosti. Trochu knedlík v krku, mírná rýmečka, navíc víkend předtím jsem pochodila po Korutanských Alpách,v práci napilno a k tomu ještě 3 týdny po B7. Kdyby nebylo dcery, možná bych se ani na start nepostavila. V sobotu ráno ale už známé pocity nervozity s pevným rozhodnutím vyběhnout. Jako obvykle lehce přepálený začátek, nicméně se mi běželo dobře a pořád to nějak šlo. Cítila jsem se dobře i v druhém i třetím okruhu. Čas po třetím  okruhu mi dokonce napovídal, že kdybych to udržela, mohla by padnou hranice kolem vysněných 3:30. Ovšem čtvrtý okruh byl doslova protrápený. Nohy vytuhly, začaly bolet kyčle,třísla a zadní stehenní svaly a byla jsem ráda za cíl, kde už na mě čekala dcera a mamča.   
Čas 3:36:19 - v celku spokojenost a vzhledem k menší kvalitě účastníků a obecně nízkému počtu maratonkyň, mi toto stačilo na celkové třetí místo a první místo v kategorii. Dokonce jsem si odvezla i nemalou finanční odměnu. Pro mě fajn sobota i z hlediska dcery. Vyzkoušela si půlmaraton s časem 2:11:53 a doma prohlásila, že už ví do čeho jde a příště to bude lepší ( tak jsem zvědavá jako dlouho to vydrží ).
Martin sice s výkonem moc spokojen nebyl, ale jeho  čas 1:35:15 je úžasný. Peťka bojovala myslím trochu s únavou a doběhla s časem 3:51:07 a Lenka členka dělala zkušeného vodiče manželovi ( jeho první maraton) a ruku v ruce proběhli společně cílem v čase 4:23:36.
Náš tým doplnil Berďa, který byl účastníkem štafety a Niki na koloběžce.
Stran OM určitě jde vidět posun. Počet účastníků vyšší, organizace slušná, webové stránky lepší,trasa po problémech s úředníky dobrá. Obecenstvo sice bylo z větší části rómského původu, ale ke mě byli slušní, dokonce i fandili. No a cizinci aspoň poznají Ostravu. 
Den byl zakončen vyhlášením v Karolíně, což se mi také líbilo. Pokud bude tento trend, mohla by Ostrava patřit mezi kvalitněji obsazené závody ( pouze 9 maratónců bylo pod 3 hodiny).


   
   

Ostravský maraton 2014 – poprvé na koloběžce



V sobotu 27.9.2014 startoval na Masarykově náměstí  53. ročník Ostravského maratonu. Rozhodla jsem se letos startovat na koloběžce.
Koloběžka mě začala lákat někdy na jaře. Četla jsem článek od Miloše Škorpila, který na ní projel Českou republiku a doporučuje ji jako doplněk k běhu. Když jsem po skoro 6ti letech „kulání  se doma“ (tak to nazývá Django:-)) nastoupila zpátky do práce, chtěla jsem si z prvních výplat pořídit něco smysluplného. Volba padla na koloběžku Kostka – děkuji ještě jednou Danovi, že mi ji tak rychle a levně zařídil!
Zatím toho moc naježděno nemám. V okolí máme spíše kopcovitý terén, takže si můžu užívat a relaxovat i při dlouhých sjezdech. Ze začátku bylo nejhorší naučit se střídat nohy za jízdy, jezdit do zatáček, po nerovnostech a prudkého kopce. Techniku jízdy stále piluju.
Koloběžky na maratonu letos startovaly poprvé, měl to být původně půlmaraton. Nakonec trať změnili bez udání důvodu na čtvrtmaraton. U prezentace se paní divila, odkud jsem se mezi známými tvářemi vzala, proto jsem pochopila, že koloběžkáři jsou jakási komunita. Trošku jsem znervózněla, bo jsem kolem sebe viděla samé namakané borce na různých strojích, od silniček po takové zvláštní malé koloběžky. Cítila jsem se mezi nimi jako vetřelec. Tak jsem se pokorně postavila úplně dozadu a očekávala start, který byl o pět minut dříve než u hlavního závodu. Dala jsem se do řeči s nějakým klukem – říkal, že ti nejlepší to pojedou za 20 min, dobří za 30 a že ani 40 není k zahození. Byla jsem až ledově klidná. Samozřejmě mi skoro celá ta banda ujela. Držela jsem se vzadu a jela si svým tempem, po 5 km jsem dokonce předjela jednu závodnici. Dojela jsem v čase 35:39 a bylo mi fajn.
Mé poznatky a dojmy:
- pokud si chcete oživit běžecký trénink, rozhodně doporučuji, je to zábava a docela makačka
- určitě si ještě někdy nějaký závod zkusím, klasický běh mi ale přijde více vzrušující :-) a vyvolává ve mně větší emoce
- chyběl mi kontakt s naší skvělou partičkou 30-40cátníků, připadala jsem si na tom stroji strašně opuštěná
- při koloběžkování budete tak trochu za exota, lidé vás budou zastavovat a dávat se vámi do řeči – čili je to velmi „kontaktní“ sport
Na závěr nesmím opomenout skvělé výsledky ostatních členů našeho týmu: Berďa a Martin se svými štafetami, Lenia s Dančou, Lenkačlenka s Robertem a Petra. Bohužel neexistuje skupinové foto :-(. Snad se letos tento závod všem líbil a byli spokojeni – já ano. Fajne počasí, spousta známých tváří a jako bonus jsem se po 19 letech setkala s mým profesorem chemie a matematiky z gymplu :-).