VZS OSTRAVA!!! - Běžecký oddíl Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Ostrava: 2014-02

Jaký byl den s posledním Lysacupem 2014

Naši medailisti

	kategorie	abslolut. ženy/ muži
Poky	2.	12.
Deni	2.	2.
Ivon	3.	3.
Petra	1.	14.

16. etapa ŠANCE

Pomalu se nám blíží konec letošního LC. Na řadě byla před poslední etapa od hráze přehrady Šance konaná včera 15.2.2014. Počasí na letošní poměry bylo luxusní. Konečně jsme zažili trochu sněhu, což zejména u mě bylo velmi prospěšné. Teplota byla jen lehce pod nulou a výborně se dýchalo. Nahoře se dalo tušit, že bude jasno, slunečno a krásný výhled do okolí. Za oddíl VZS se nás sešlo patnáct a početně jsme byli opět nejsilnějším týmem jako už ve většině, ne-li ve všech, etapách tohoto ročníku.
Tento ročník vrcholí zajímavým způsobem. Dramatická bitva se odehrává především v boji o celkové první místo v týmech. Již na minulé etapě se mladí a splašení posunuli do čela soutěže a osobně bych sázel, že dupenkám z Opavska vyfoukli prvenství. Stejně tak my jsme se po včerejší etapě museli sklonit před dostihovým rodeem mladých a neklidných vinařů z Frenštátu, kteří nás vystřídali na páté pozici. Teď už nám jen zbývá přijít na poslední v plné palbě, neohlížet se na hendikepy a posbírat takové první tři až čtyři místa pro jistotu. Jenže to je utopie. Samozřejmě probíhají i další tuhé boje v ostatních kategoriích a statistikách, ale to je na samostatnou ročenku.
Takže stojím na startu, který je tentokrát posunutý směrem od hráze na rovince, cítím se dobře, jsem rozběhaný a rozcvičený. Tuto etapu moc nemusím, i když je strašně pestrá a zajímavá, mívám zde potíže dosahovat slušných výsledků. Ale je hezky, je sníh a na nohou mám inov8ty. Těším se, že to třeba půjde, vlastně poběží. Startuji společně s Danem, vyrážíme bok po boku. Na konci asfaltky jdu vpřed a zakousávám se do terénu. Pořádně se rozdýchávám, poctivé hluboké nádechy nosem střídám mohutným rychlým výdechem. Pozičně se s Danem pohybujeme odhadem mezi 40-50 místem. Rychlým frekvenčním hopkáním se dostávám stále vpřed, obíhám jednotlivé borce a velmi se podivuji, jak lehounce to jde. Poprvé mě napadne, že tohle je dnes moje Šance, že bych mohl zkusit posunout osobák a udělat dobrý výsledek. Sleduji jako hlavního vodiče Vojtu Koníře. Ten to ovšem drsně skalpuje hlavu za hlavou. Mám ho sice na dohled, ale jede husté tempo, na které nemám. Tak si tedy hledím svého, dobře vím, že před Vojtou jsou ještě další tři extra vinaři a pád na šesté místo v týmech je nevyhnutelný. No nevadí, Lysá se nám z toho nezboří. Na prostřední rovince mi malá Barča Pokyovka hlásí 35.místo, to potěší a plácáme si dlaní pro štěstí. Jedu dál, nohy dnes výborně běží, plosky jsou zahřáté a bolavou patu skoro necítím. Při seběhu opět prohlubuji dech, abych se vydýchal a mohl zabrat v prudkém stoupáku. Tady potkávám Rudánka, který mi sděluje, že valím s borcem o 26. a 27.místo. No to je super a psychicky mě to celkem nakopává. Řekl bych, že 2/3 stoupání zvládám celoběhem, až v poslední třetině přejdu do chůze a silnými kroky šlapu přímo vpřed. Na rovince to opět rozbíhám a naplno si uvědomuju, že nevytuhnu a zkusím vydržet v tempu až do konce. V posledním stoupání již do chůze nepřecházím. Vybíhám na asfaltovku, která je samozřejmě pod sněhem. Moc se mi nedaří zrychlit do závěrečného finiše, takže alespoň držím pozici. Trochu se to kolem mě mlelo, ale věřím, že budu do třicítky. Konečně si pípám a po delší době si vychutnávám pořádnou porci vrcholové euforie. Posléze zjišťuji, že jsem 15 vteřin za Pokym, který dnes ke konci tuhnul a ztratil pár pozic. A Dan dobíhá taky na výborném 41.místě. Máme dnes splněno a jdeme se napít do Kameňáku. Výhledy po širém okolí jsou sice nádherné, ale docela dost fouká. takže se jdeme schovat, ať jsme zdraví i na závěrečnou. Uvnitř si na mobilu kontroluju výsledky a vídím, že jsem si zaběhl skvělý osobáček, poprvé pod padesát minut a poprvé stoupavost na Šanci přes 1km/h. Jsem spokojený, ale taky se těším, že příště již naposled, protože letos je to opravdu náročné.

Po LC 16

Za miskou bigosu šla bych světa kraj...

Už několikrát jsem na svém blogu zmiňovala, že běhám pro tu klobásku a pivo v cíli (a samozřejmě pro radost z pohybu). Jsou ovšem závody, u kterých to neplatí. Jsou totiž závody, které běhám pro tu misku bigosu v cíli.

Kdo není z regionu sousedícího s Polskem, nemá možná tuchy, o co se jedná. My všeci naštěstí s Polskem sousedíme. Ale i tak to v závěru vysvětlím ( znalí Ostraváci, Slezané apod. prominouJ), abych se cítila důležitě a inteligentně :-)

V lednu mi přišel e-mail od Gregorze Wnuka, pořadatele závodu Potworny bieg zimowy. Závod se koná v polském Rybniku, trasa měří 10 kilometrů a vede po cyklostezce podél řeky. Za typicky zimního počasí se nohy boří do sněhu, kloužou a všelijak se kroutí. Ale máme tady už druhý měsíc jaro, po sněhu a ledu ani stopy. Slunečné a teplé počasí si říkalo o tenké elasťáky a tričko.

Do Rybniku sebou tradičně smýkám manžela. I on má totiž moc rád bigos (někteří stále ještě nevíte, o co se jedná, že? ) Robert asi tak ¾ roku běžecky trénuje. Už mě ten „pacholek“ začal v závodech porážet. Ale mi to nevadí, jsem psychicky vyrovnaná a navíc jsem byla ráda, že nemusím řídit a mohu v autě spát.

No spát…Jak už jsem zmiňovala, čtu Scotta Jurka – Jez a běhej. Takže když jsme do auta nabrali ještě Ultralibora a jeho syna Matěje, až do Rybniku jsme nezavřeli pusu a bavili se o všelijakých ultrabězích a ideálnímu krmivu pro vytrvalce J.

Po příjezdu do Rybniku jsme se hned zaregistrovali, vyfasovali startovní číslo a poukázku na bigos. Vždyť jen kvůli bigosu jsem do Polska jeli. Proč se jinak v neděli štrachat někam za kopečky…Znavena po sobotním Lysacupu.

A teď jedna veselá vsuvka. K Ultraliborovi se přiřítil organizátor závodu Grzegorz. Ptá se: Přijel Otto Seitl? Nepřijel, ale poháry pro vítěze mi předal. Přijel Sandokan? Nepřijel. Ultralibore a máš alespoň stopky? Nemám… Nato jsem v očích Grzegorze zahlédla výraz paniky. Bodejť by ne, závod na spadnutí a jemu nepřijeli tradiční časoměřiči. No nakonec to nějak zařídil. Protože start proběhl dle plánu.

Běželo se mi fajn. Slíbila jsem totiž Koudymu, že „Kurde přydám“ a v teamovém oblečku nebylo možné slib neplnit. V nohách jsem sice Lysacup cítila, v hlavě jsem však měla jen a jen motivaci. Každý kilometr trati byl značený, takže mi to hezky odsýpalo. Na uších sluchátka a v nich ejsýdýsý (už na nic jiného neběhám). Před očima vidina misky plné bigose a orosený půllitr. Život je krásný, když vím, co chci J

V cíli jsme všichni účastníci dostali diplom, vodu a lístek do tomboly. Vyhrála jsem kšiltovku, asi už tak pátou. Ale co, ona se hodí, mohu ji například někomu věnovat. Moc jsme se nezdržovali a valili do sprchy a pak na jedno pěnivé. A pak už do sálu, kde mělo proběhnout vyhlášení. Cestou tam jsme narazili na běžce, který spěchal domů a tak nám předal jednu poukázku na bigos…No není to nádhera?

Bigos je polské národní jídlo. Vzdáleně připomíná segedinský guláš, ale je to mnohem lepší. Vaří se to z vepřového masa, klobásky, kyselého zelí, bílého zelí a přidat se mohou i houby, sušené švestky apod. Dlouho se to vaří a dlouho se to nechává uležet. Mana nebeská!!!

Ač jsem já včil na dietě,

bigosem se nacpu - světe.

Jedna miska, pak hned druhá,

kurde bigos – to je vzpruha!

Zatímco jsme se ládovali, probíhalo vyhlášení vítězů (to se mě netýkalo, můj čas teprve přijde). Následovalo další kolo tomboly. Hlavní cenou byl kurz anglického jazyka. No hádejte, kdo vyhrál…nepřítomný Otík Seitl J Tak nepřijel, stopky nepřivezl, nic nezaběhl a přesto vyhrál. Chechtala jsem se tak, až jsem myslela, že spadnu ze židle. ..Cenu však nedostal (chudák, určitě by se tak rád učil), na cenu má nárok jen ten, kdo je osobně přítomen. Takže v druhém kole se radovala jakási dívčina z Rybniku.

Losovalo se ještě startovní číslo na maraton v Krakowě a batohy. Sakriš (nebo sakryš?), já zase nic. I tak to bylo hooodně vydařené nedělní dopoledne. Běhu zdar a prý, že máme přydat nebo tak něco....

Polysacupácký výběh (LC 15)

Carpe Diem!!!

LC 2014 14.etapa

Malenovice, Rajská Bouda - Bezruč

6,2 km/800 m

... Jsem roztěkaná, tak trochu nesoustředěná a zatím mi vůbec nevadí, že ta čelovka postrádá funkční baterie ... plná dojmů, emocí, které se ve mě mísí, přebíjí úplně všechno ... Uplynuly sice už 3 dny od chvíle, kdy se reprezentace a skyrunning staly pro mne reálnými pojmy, přesto nejsem schopna ještě vše v sobě pobrat a pochopit ...

Připínám na ruku čip, na krk hážu čelovku ... dvě základní věci, které dneska musím s sebou mít!

... Možná, že pochopím v Hangu ... možná na severní sjezdovce ... možná při zpátečním seběhu .. až budu koukat do nebe a nasávat klid Beskyd ...

Ještě týmová bundička a pár kaček na ty zelené nahoře!

... Při běhu se přece přemýšlí a chápe vše tak trochu lépe, mysl se rovná a uzdravuje ...

Zamykám byt, inovejty na nohou a migám za ségrou k Berďovému autíčku. Berďa s Jarkem mi i pravici podají, pogratulují, já jen tikám očkama, klopím zrak a asi vypadám dost rozervaně :) Asi bude chvíli trvat, než-li počáteční vyděšení :) vystřídá ta pravá euforie :) Ale člověk má být přece pokorný :)

Na rondlu nabíráme Honzíka a fičíme opět k Lysé. Druhá letošní night etapa netradičně v neděli, po ještě méně tradiční trase ... start mého neoblíbeného Bezruče protáhnut k Malenovicím, to bude dlouhé trápení! Auto parkujeme u Korýtka, super volba, pár posledních drobností, čajíček, keříček a rozbíháme na start.

... Jak to že to sakra nesvítí? Já nevyměla baterky? A sakra ...

Narychlo prosím kolemběžící hodné duše o baterky, Michal nabízí dvě svoje, okamžitě měním a 100krát děkuji. Po 101 díky! START! Vybíháme jako splašené stádo, hlavně ke Korýtku nepřepálit, v pohodě se rozběhnout a v hangu se neutavit. Pomalu se rýsují světýlka čelovek, v hangu se řadím poslušně do vláčku, nikam se neženu, předbíhat zde nemá smysl ... rozbíhám, trasa rychle ubíhá, snažím se běžet stabilním tempem, ale vím, že se pořadím o něco propadám ... nevadí mi to, běžím si prostě svoje, však sjezdovka je zrádná, ... fičím poslední rovinku, přecházím do chůze v podřepu, ruce na kolenou a brodím se ledovou krustou. Silný vichr šlehá tváře, ale už to mám za pár, rozběhnout se dá a tak finišuju k Luďovi a Vlaďkám ... parádní etapa!