Týnišťská desítka

datum: 28.10.2014

       V sobotu ráno jsem s rodinkou vyrazil na dlouho očekávaný prodloužený víkend v Orlických horách. Byla to pro nás premiéra, takže jsme se moc těšili. Samozřejmě jsem měl tajné postranní úmysly, že si najdu v okolí nějaký běžecký závod. To se mi podařilo a na státní svátek 28.10.2014 jsem si naplánoval 23. ročník slavné desítky v Týništi nad Orlicí. Když jsem koukal na předchozí ročníky, tak jsem zjistil, že konkurence bude asi výrazná. Na druhou stranu však bude s kým běžet a třeba se dotáhnu k novému osobáku. Příprava byla jednoduchá. V sobotu jsme s rodinkou podnikli výlet po okolí Deštné, kde jsme měli ubytování. V neděli brzy ráno jsem proběhl kus hřebene Orlických hor včetně Velké Deštné a po snídani jsem tam provedl ve zkrácené verzi i rodinu. V pondělí nám konečně vylezlo sluníčko, tak jsme si dopřáli malou tůru po sousedních vesnicích. V úterý ráno jsme se zpakovali a vyrazili do Týniště. Počasí opět nejprve mrazivé, ale postupně nás sluníčko prohřálo.
       Do Týniště jsme přijeli v předstihu. Poblíž bylo dětské hřiště, takže Filípek a dvě neteře se měli kde zabavit než doběhnu. Poctivě jsem se rozklusal a rozcvičil, abych zahřál skřehlé tělo. Těsně před startem jsem se svlékl do tílka a šortek. Odložil jsem čepici i rukavičky. Teplota ve stínu dosahovala k deseti stupňům, na slunci však ještě více. Na startu hlavního závodu na 10km se seřadilo přes 220 běžců. Zhruba kolem 10:30 bylo odstartováno. Vyrazil jsem v popředí, ale již po pár stech metrech jsem se srovnal někde v páté desítce. Tempo od začátku bylo zběsilé, raději jsem se snažil mírně držet na uzdě, abych zbytečně nepřepálil. Jako obvykle jsem běžel bez hodinek, takže jsem ani moc neplánoval. V podstatě jsem se soustředil jen na sebe, jak dýchám, jaké dělám kroky, sledoval jsem cestu, terén, okolní les a frekvenci nohou před sebou. Trasa vedla převážně lesem, ve stínu, ale chladno mi nebylo. Byla to téměř rovina a většinou asfalt. Běželo se 5km do lesa, pak otočka a po stejné cestě zpět. Míjel jsem se tedy se všemi běžci. Již mezi druhým a třetím kilometrem běžím lehce osamoceně, pole závodníků se postupně natahuje a trhá. Sleduji jen dění před sebou. Za sebou slyším klapot jen jedněch nohou. Na třetím až pátém km předbíhám asi 4 borce. Mě dobíhá jen jeden. Chvíli se snažím udržet, ale je rychlý příliš. Každopádně mě trochu potáhl. Za otočkou stahuju ztrátu na další dva borce a přibližuji se k druhé nejlepší ženě. Na devátém km to peru už na dluh, předběhl mě jeden běžec, ale tempo závratně nezvýšil. Stoupá stresová hladina, že budu muset mohutně zafinišovat a vybojovat si pozici zpět. Pár set metrů visím za ním. Zezadu se tlačí další. Dostáváme se na závěrečnou rovinku, cca 250m do cíle. Dělá se mi blujno, funím jak lokomotiva a předbíhám borca výrazně rychleji než on mě. Myslím na osobák pod 39min., sprintuju už naplno, vidím cílovou čáru a vím, že už před sebe nikoho nepustím. Probíhám cíl, zastavuju před rodinou a v hlubokém předklonu sotva popadám dech. Teda to byla rychlovka a pěkná dřina. Ve slušné konkurenci posléze zjišťuji, že jsem 40. Jdu rychle do sprchy ať na mě rodinka dlouho nečeká a můžeme vyrazit domů. Marně se snažím zjistit výsledný čas. Nakonec odjíždíme, takže se nechám překvapit až se podívám na netu. Jsem rád, že jsem se zúčastnil, protože to mohl být jeden z těch závodů, které si už asi nezopakuju. Až další den jsem našel va výsledovce svůj čas 38:19 a byl jsem nadmíru spokojen. Osobní rekord zlepšen o 70 vteřin. No a teď už se mohu jen těšit na nejoblíběnější sérii v roce a to je Lysacup.

Roháče (Sivý vrch - Brestová - Volovec)