Závod plný jedniček s jednou nulou na konci

    PRVNÍ měsíc po prázdninách, který má třicetJEDNA dnů, JEDEN den před začátkem etapového běžeckého závodu číslo JEDNA v ČR se konal závod s názvem Podzimní Kubánkov. Pokud by se závody hodnotily jako ve škole, dal bych tomuto závodu známku JEDNA. Proč? Protože ho mám rád, organizátoři v čele s Petrem Štverkou se starají prostě o vše a výborně, závod a vše kolem skvěle klape, trať je krásná a Hůrky jsou pohádkové. K tomu fajná atmosféra, pěkná tombola, kde vyhraje každý a v cíli bezva občerstvení. Výsledkem tak byla super sobota.


      Na závod jsme odcestovali JEDNÍM autem. Za VZS startovala JEDNA žena (říkejme jí Míša) a JEDEN muž (já). K tomu s námi cestovala JEDNA Petra Schwarzová, která startuje střídavě za MK Seitl a za VZS. Dnes padla řada na MK Seitl. Uvidíme za koho bude startovat zítra. :-) V autě byl taky JEDEN Marian. Ten startuje za tým s podivným názvem Šantánek, který se vyznačuje tím, že počet jeho členů je téměř přesně JEDNA. A posledním, ale nejúspěšnějším členem posádky byl JEDEN Dan Šindelek. Ten po závodu prohlásil, že závodil sám a neměl žádnou konkurenci (trochu mi tím připomněl JEDNOHO člena VZS, Honzíku :-) ). Asi nikoho nepřekvapí, že svůj závod vyhrál. Závod měl dvě kategorie – 16 km (tu běžela Petra) a 8 km (Míša, já, Marian, Dan). Výsledky jsou zde. Když pominu ostatní závodníky, tak na osmičce jsme doběhli v pořadí Dan, Marian, já a Míša. A na šestnáctce bylo pořadí – Petra.

      V autě jsme měli taky JEDNU láhev alkoholického nápoje. JEDNU láhev jsme po závodě také vypili. Před závodem byly určeny také role v autě. Bohužel jsem je neurčoval já. Ty určoval Pič. Nebudu říkat, kdo byl Pič, jen přiznám, že mě překvapila genderová nekorektnost Piče odmítajícího dát své označení do rodu odpovídajícímu jeho pohlaví. :-) Já dostal roli řidiče. Výsledkem bylo, že jsem vypil NULA láhví. I přesto jsem na závod ani na Piče nezanevřel a přístě se opět rád zúčastním Jarního či Podzimního Kubánkova. Snad role budou jiné a Pič budu já…

Euforie, dojebané koleno a nakonec medajla...Půlšichta na Čupku

Někteří povaleči v den státního svátku polehávají v posteli, koukají na telku, hrají si na kompu, prdí na gauči, sosají pivo, čučí na fejsbůk, případně dřystají po telefonu. Pak jsou ale tací – tak trochu workholici a srdcaři  – kteří se státní svátek 28. října rozhodnou oslavit šichou…Půlšichtou na Čupku.

Nepřeskočilo mi…Jen jsem se tuto středu dostala k druhému ročníku krásného závodu v Metylovických hůrkách. Loni tento závod běžel náš kamarád, trať tehdy měřila 5 km, z velké části vedla po zpevněné až asfaltové cestě a na kopec zvaný Čupek. Kamarád to dal 6x, čili za 4 hodiny odběhnul 30 kilometrů. Ačkoliv nejsem tak dobrý matematik jako např. Berďa, Keňan či Majda, dokázala jsem si spočítat, že bych to mohla dát 5x. Jsem přece ultra! J

Robert se rozhodnul běžet také, ale protože má rozum a nechtěl se tolik unavit, postavil tým s kamarádem Martinem. Ano, tento závod se dá běhat i ve dvojicích. No a nebyl by to závod v běhání na kopeček, aby se ho nezúčastnila i naše milá Míša Bidýlko. Ta kupodivu také zachovala chladnou hlavu a přihlásila se jako tým s Marianem. Když tak nad tím přemýšlím, mi stejně nezbývalo nic jiného , než běžet sama. Neboť  když už se mnou v lednu nikdo nechce sdílet postel během  LH 24, těžko se mnou bude chtít někdo sdílet startovní číslo, že … J
 

Start a cíl byl v Hodoňovicích u hospody U Čendy. Při prezentaci jsem lehce znervózněla. V řadě přede mnou stojí taková mladá kočka, štíhlá, dlouhonohá, a baví se s kamarádem: „Loni jsem to běžela, dala jsem to 6,5. Loni ale byla o kilometr kratší trať a méně stoupání. To jsem zvědavá, jak to letos dopadne…“ A sakra,  pomyslela jsem si, to nevypadá dobře. To 5x nedám. Nervozitou mi lehce povolil svěrač. Což na druhou stranu není špatné, neboť  když si před závodem káknuJ, běží se mi lehčeji JJJ

Pro jistotu a zahnání chmur si s Robertem před startem kupujeme decku horké medoviny. Zahřeje a odplaví stres. Jsem náhle klidná. Máme sebou i Markétku s Anetkou, ty už šly napřed s babičkou a kamarádem, závodní trať je totiž volně přístupná i turistům.

Je nádherné počasí, slunko svítí fest, listy na stromech jsou zlaté, vzduch voní, medovina začíná působit a já si říkám, že horší než porod nebo vyhřezlá plotýnka ten závod být nemůže JJJ Zjišťuji, že se vlastně moc a moc těším.

Po 10:00 nastává … START!!! Jdu zvolna. Mám taktiku. Nepřepálit začátek, nasadit konstantní tempo a udržet ho po celé čtyři hodiny. Cca 1,5 km běžíme po rovině a mírném stoupání lesem. Pak to začne. První prudké stoupání, druhé méně prudké stoupání a třetí brutálně prudké stoupání. Kurde, jak je to možné? Dyť to není Lysá hora, tak jak je možné, že je to TAK PRUDKÉ???? Na Garminech mám cca 3,5 km, když si na Čupku poprvé pípám čip. Paráda, je zde i horký sladký čaj. Osvěžím se  a valím prudkým seběhem dolů. Tedy spíše cupitám, trochu se bojím, ať sebou někde netřísknu, ale neflákám se. Potkávám Anetku s kamarádem Matyáškem, potkávám Markétku s babičkou, Markétka mi dá sladkou pusu a volá „do toho“! Tomu říkám povzbuzení J

Ten seběh je možná tak kilometrový, pak následuje rovinka lesem a přes pole a už jsem U Čendy a pípám si. Mám za sebou první okruh, na Garminech cca 5,7 km a čas něco kolem 45 minut. To není špatné. Mám hlad a tak valím k občerstvovačce: voda, čaj, iont, gel, koláče, oplatky, ovoce-banány, pomeranče, datle, sůl, Power tyčinky. Beru to postupně – obalím banán v soli, zajím to datlí, tyčinkou a zapláchnu čajem a iontem.

 Valím do druhého kola. Sakra, začne mě bolet koleno. To není dobré. Co včil? Běžet. To nějak dopadne. Bolest trochu povolí. Pípám na Čupku, pípám U Čendy. Druhý okruh jsem zvládla za přibližně  50 minut. Stejně jako kolo třetí. Už jsem hodně unavená. Ale potkávám Míšu, která mě moc hezky namotivuje: „Ulčo výborně, pěkně to rubeš“. Poprosím ji, ať Robertovi vyřídí, aby mi do dalšího kola nachystal Carbosnack, je mi jasné, že budu potřebovat koňskou dávku cukrů. Čtvrté kolo je asi nejtěžší. Při stoupání mě už hodně bolí nohy, bolí zadek. Bezva-co bolí, to se formuje. Ale hlavně: ZÁŽITEK NEMUSÍ BÝT POZITIVNÍ, MUSÍ VŠAK BÝT INTENZIVNÍ J
 

Čtvrté kolo jsem běžela něco přes padesát minut. U Čendy pípnu, babička mi podává gel, dám ho na ex, něco sním u občerstvovačky a vyrážím dál. Je mi jasné, že celých pět kol nestihnu, ale půlku na Čupek ještě zvládnu. A skutečně, mám odběhané tři hodiny a necelých 53 minut, když si na vrcholu pípám. Jsem moc spokojená. Potkávám i tu běžkyni z registrace, říká, že letos trasa byla delší, náročnější, stoupavější, ale hezčí, více v lese. Na Čupku mám na Garminech přibližně 26,8 km. No nic, k Čendovi doběhnu. Bylo to nakonec celých 29 kilometrů a dobíhala jsem asi tak 12 minut po limitu. V cíli mi běží naproti Markétka a pajdá  Anetka, holky moje, to mám radost. Anetka mi sděluji, že si vyvrtla kotník, ale že chodit prý může J. Skutečně to do večera rozchodí.

V cíli dostáváme guláš a pivko. Na to jsem se těšila moc. A teď bacha! Jdu vrátit čip. Paní hledá v papírech, ve startovních listinách a říká: „Wágnerová Lenka, vás tu nikde nemám, vás nemůžu najít…“ Na to jí poradím“ Paní, hledejte v kategorii nad 40 let“. Paní: „No jo, jste tady, to není možné, vy vypadáte o dost mladší…“. Berďo odpusť si vtipné komentáře. V Hodoňovicích žijí upřímní a pravdomluvní lidé.

Robert s Martinem se dozvídají, že v kategorii skončili třetí, dali dohromady 6 okruhů. Já nevím nic, protože nás bylo v kategorii šest nebo sedm. I Míša s Marianem měli v kategorii více dvojic, dali to 6,5x. Jdu nenápadně pátrat, protože si myslím, že jsem fakt dobře rubala a mohlo by z toho i nějaké umístění být….

 
A bylo!!! Ve své kategorii jsem skončila třetí. Mám obrovskou radost. Ale fakt obrovskou. Jsem v úplné euforii. I to koleno bolavé přestávám vnímat. Cena za třetí místo mě moc potěšila - termoska, láhev domácího medu, láhev z Beskydské likérky - speciál pro medailisty závodu (hruškovice s bylinkami a medem, to nekoupíte.To je jenom pro ty nejlepší, co to rubají a skvěle reprezentují nejlepší běžecký oddíl na světě J) Ani vám Pajtášci milí nebudu moci dát ochutnat, bo to asi s Robertem doma brzo vypijeme J

A třetí skončila i Míša s Marianem. No paráda! Všeci máme bronzovou medajlu. Míše jsem tak trochu záviděla. Během vyhlašování výsledků dvojic se na bedně sešla s pěti sympatickými chlapíky najednou. Nenápadně si s nimi vyměňovala telefonní čísla a vizitky, to je jasná věc, přece by se jinak tolik nesmála, jak je vidno z přiložené fotky J



Tak se tedy stalo, že jsem si 28.10.2015 spravila náladu po nevydařeném Winschotenu , jsem stále v euforii a koleno se doufám nějak zklidní, protože mě ještě čeká Hornická 10, Starobělské Lurdy  a pak volno - ležení na gauči a požírání vepřového. Bo Lysacup půjdu jen na pohodu JJJ

XXIV Perla Paprocan, Polska

datum: 18.10.2015
účast: Stoša

       Od maratonu v Budapešti již uplynul celý týden. Míšin článek se mi moc líbil a trochu mě mrzelo, že jsem tam nebyl. Tak jsem si vymyslel alespoň malou náplast ve formě Perly Paprocan, což je asi méně slavný, ale za to moc krásný maraton v Polsku, poblíž města Tychy. Z Ostravy je to jen něco přes hodinu cesty. Maraton se běží kolem Paprocanského jezera, které má ideální obvod cca 7km. To znamená, že maraton se skládá ze šesti koleček. Naposledy jsem před třemi lety při šesti kolečkách Bělským lesem natočil náš domácí maraton v osobním rekordu. Letos jsem sice Ostravský maraton také běžel, ale nevyšel mi podle mých představ a hned jsem začal shánět nějaký na říjen, že bych to přece jen ještě jednou podrtil ke třem hodinám. A naskytla se příležitost projet se s klukama z MKS Ultraliborem a Andym do Polska.
       Vyrazili jsme z Ostravy v 6:45, něco po sedmé jsme nabrali Libora v Hlučíně a frčeli do Tychy v Polsku. Celou cestu byla hrozná mlha, jeli jsme tedy pomaleji a navíc jsme neznali nejkratší trasu. Času však bylo dostatek a po mírném bloudění jsme byli po půl deváté na místě. Stále se kolem jezera válely oblaka mlhy a bylo něco kolem 4-5 stupňů. Šli jsme se zaregistrovat. Už tam byla menší fronta, protože se přihlásilo skoro tisíc lidí. Na maraton jich bylo nejmíň, většina chtěla běžet půlku a spousta lidi šli závod v Nordic Walking. V podstatě si každý běžec ještě zvolil, kolik okruhů uběhne. později ve výsledcích jsem si totiž všiml, že někteří dávali jedno kolo 7km, další dvě a tak dál. Všichni měli pak svůj výsledný čas a dokonce i traťové rekordy na webových stránkách závodu jsou vypsány na 7, 14, 21, 28, 35 a 42 km. Je to celkem zábavná kuriozita.
       Po registraci, jsme šli zpět k autu nachystat se na závod. Andy dobře rubal v Budapešti, takže se chystal na půlku. Libor byl taky v Budapešti, taktéž rubal, ale je to ultrak jak sviňa, takže šel celý. Přišpendlili jsme si čísla, převlékli se do závodního a šli se vysr... a rozklusat. Oblékl jsem si tenké tričko s dlouhým rukávem, krátké tričko, šátek kolem krku, čepici i rukavičky, krátké elasťáky a kompresky, takže jen kolena holé. Po rozběhání a rozcvičce jsem šátek a čepičku odložil. Bylo fakt chladno, ale možná by to s krátkým rukávem šlo. Andy byl jeden z mála v tílku, ale na půlku by to stačit mělo. Úplně amatérsky jsem si zapomněl namazat prsty na nohou, chodidla, rozkrok a bradavky. V té zimě jsem si to asi neuvědomil a těsně před startem už nezbyl čas. Při závodě jsem se sice potil mnohem méně než v teplém počasí, ale mazat se musí.
       Na startovní čáře jsme se seřadili pár minut před startem v popředí s Andym, Libor šel trochu dozadu. Trochu jsme přemýšleli o úvodním tempu. Mě napadlo, že bych si první půlku hlídal podle Andyho. Popřáli jsme si hodně štěstí a čekali na výstřel, ještě jsem se zhluboka a dlouze rozdýchal a klidnil se, abych hlavně nemyslel na tří hodinovou bariéru. Pěkně v klidu a s rozumem si poběžím přiměřeným tempem a v posledních dvou kolech se uvidí.
        V deset hodin je odstartováno. Někteří chytráci nás z počátku trochu vybrzdili, ale stačilo prvních pár set metrů a prostor byl docela volný. Byl jsem celý natěšený, že zase běžím něco nového, navíc krásně v přírodě kolem jezera. Trať byla zcela jasná. Větší část byla dlažba cyklostezek, dále pak tvrdá udusaná hlína s pískem, kamenitá stezka a kousek štěrkové cesty. Převýšení bylo zanedbatelné, jen před koncem každého kola necelých deset metrů a pak také seběh. První dvě kola si hodně užívám, doslova se kochám, ale přitom v solidním tempu. Pouze na 12.km jsem se Andyho zeptal jaký je čas. Řekl, že 51 minut a to byl pro mě jediný časový údaj za celý závod. Pomyslel jsem si, že je to slušné a hlavně vydržet. Ve třetím kole pořád dobře, Andy trochu vystupňoval do finiše a já pokračoval již bez vodiče do čtvrtého kola. Chvíli se snažil se mnou navázat rozhovor jeden polák, ale mě do mluvení, ještě k tomu v polštině, moc nebylo. Pak jsme se rozdělili, našel si těsně za mnou polského kolegu a mleli a mleli. Já bych to neudýchal, tak jsem jim raději utekl, ať mě neruší při mé meditaci. Sledoval jsem jak ubíhaly kilometry. Značení bylo po každém km. Pozoroval jsem padající listí, vlnky na jezeru, prodírající se sluníčko a mírně zvýšené pofukování větru. Přeskočil jsem velikou žábu, obíhal jsem pomalejší běžkyně i běžce, starce i děti a hůlkařům jsem se raději úplně vyhnul. Někdy jel v protisměru problémový cyklista, ale kolize naštěstí žádná. 28. kilometr a jdu do pátého kola. Uvědomuji si, že to pořád slušně šlape, ale objevují se první příznaky unavených nohou, zvláště docela obouchaná levá ploska. No co, vždyť je to jen bolest, je nevyhnutelná, mám ji za ty roky docela rád a trpět nemusím, když se mi zatím nechce. Dále se zamýšlím jestli dost piju. Kelímky jsou jen v prostoru startu - cíle. Vzal jsem si do každého(2.,3.,4.) kola cca 150ml vody, do pátého jednu vodu a asi 100ml ionťáku. No to bude průser, za chvíli mi dojde šťáva. Pak si vzpomínám, že jsem měl ráno jen čaj, v autě jablko a banán, před startem iontový nápoj. No jo, já jsem se zapomněl najíst. Ve čtvrtém kole mě vzdáleně zakručelo v břiše, ale teď už nic. Mám hlad? Ne. Možná jsem se přepnul do tukových zásob, jak jsem se kochal okolím. Každopádně jsem v pátém kole, moc se nepotím, dodal jsem 700ml tekutiny a jdu do posledního kola. Vezmu si jen poslední kelímek vody a pak už jen dýchat a běžet. Dalo by se říct, že v šestém kole tělo již trpělo. Ale hlava tentokrát vše vzala do svých rukou a rozhodla, že především doběhnu, že nepřijde krize, kolaps ani křeče. Zamyslel jsem se nad časem. Najednou to nebylo to nejdůležitější. Rozum napovídal, že pod tři to ještě nepřijde, ale pokud si stále udržím vyšší standard tak snad ten osobák padne. Zkoušel jsem se zhluboka prodýchat, ale už ty nádechy nosem nějak nedostačovaly, musel jsem hekat pusou. Snažil jsem se natáhnout krok, ale taky to moc nešlo, protože jsem držel svižnou frekvenci. Tak alespoň ty ruce rozkmitat. To šlo. Na 39. km už vím, že křeče nebudou, prostě jsem se dnes trefil do formy i chladnější podmínky a rovinatá trať udělaly své. Začal jsem se těšit na cíl, motivuji se že osobák to být prostě musí. Jen se nechat překvapit. Stoupání před cílem bylo už hodně o morálce, ale posledních dvě stě metrů je mírně z kopce. Natáhnu si krok a užiju si to. A je tu cíl! Jsem zase v té neopakovatelné euforii, zažil jsem ji tolikrát a pokaždé jinak. Vidím, že přichází Andy, tak se ho ptám na čas. Zjistil jsem pouze, že to bylo pod tři deset. Pak jdu za cílovýma. Ti jen sepisujou startovní čísla. Nakonec týpek ve stanu u kompu mi hlásí 3:03:49. Bomba! Zasloužená satisfakce je tu, dřel jsem dost, takže to nemohlo dopadnout jinak.
       První věc po doběhu jsou tekutiny, jdu se dopít, sezobnul jsem i nějaké sušenky a čokoládu. Pak jdeme k autu, kecáme a hodnotíme a jdeme zpět počkat na Libora. Andy dal půlmaraton za 1:29:53. Dal jsem si bramboračku s chlebem. Potom doběhl i Libor za 3:47:02. Oba kluci týden po maratonu v Maďarsku běželi velmi slušně. Vše jsme posléze spláchli pivkem v nedaleké hospodě. Maraton pod tři hodiny se opět výrazně přiblížil, ale nevím kdy se tak stane. Vím určitě, že si pro mě dojde sám, stačí běhat a zlepšovat se. Už asi nikdy neřeknu: jo, jsem zdravý a ve formě a takhle to dám. Tohle nefunguje. Raději se vynasnažím si to řádně užít a počkat si na ten správný okamžik.

Alenka v říši divů aneb maraton v Budapešti

Všechno je jednou poprvé, a tedy i na mě, Oli a Djanga se dostalo toho slastného okamžiku poprat se se svým prvním maratonem. A musím popravdě říci, že celá maratonská anabáze pro mě byla jedním velkým divem a z údivu jsem nevycházela od začátku až do konce.
Údiv číslo jedna totiž nastal už den po vánočním večírku, kdy jsem zjistila, že nejen že jsem odešla v Jarynkových botách, ale že jsem skutečně přihlášena na maraton v Budapešti. Já - která nenávidím velkoměsta a dav pro mě je víc než šest lidí na jednom místě!!! Ale budiž!! Jen jsem si tady upravila radu do života, že ne "kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách," ale přesně naopak: "Kdo má v hlavě, musí pak mít i v nohách!!!" S ustupujícím vínem v krvi však sílilo odhodlání nést důsledky pošetilého stáří k zdárnému konci a na maraton se systematicky připravit. Ale tu nastal údiv číslo dvě.
10 měsíců od přihlášení v trapu, maraton na krku a já mám ujeto 15 000 km na kole, Lysou vyšlapanou snad šedesátkrát, ale asfalt jsem viděla snad jen z dálky, natož abych na něm běžela či dle prosincového odhodlání systematicky trénovala. Do toho několik kamikadze seběhů z Lysé či jiného kopce, takže nateklý kotník, dodřené a modrofialovou barvou hrající nohy... To vše je ale přehlušeno euforií a očekáváním dosud nezažitého a s dobrými radami svých zkušenějších kolegů z VZS se mi přece nemůže nic stát. Jenže jak se poprat s tím, když mi radí, abych týden před maratonem už nic nedělala nebo jen minimálně.. A ono je venku hezky. Takže si rubu své dvoj až třífázové tréninky na kole a na Lysou, však ono to nějak dopadne. A najednou slézám z kola po 60km a je pátek večer a ráno jedem. Jedem se divit do Budapešti :-) A prezydente, tady chci plusové body, že já, ač outsider tipovacích tabulek, jsem jediná jela repre v oddílové vestičce.
Cesta vlakem probíhala za příjemného šumění šampaňského, náčelník Berďa měl všechno zoptimalizováno,a co nezoptimalizoval Berďa, dořešil Orlík telefonátem na ministerstvo. Takže vlaky nám neujížděly, skupinka 5 nejsvětoběžničtěji vypadajících členů VZS byla vybrána, aby přesvědčila maďarský automat na jízdenky, že je fakt potřebujeme, a podařilo se. Paní domácí tušíc, že během 5hodinové cesty vlakem jsme se mohli stihnout naučit maďarsky tak akorát nashledanou, restaurace, dívky, ulice a Ištván, a to ještě jen Berďa, my ostatní jsme zůstali maďarštinou netknuti, nás raději vyhlížela už před domem. Takže vše na jedničku a jdeme se zaregistrovat. A ejhle údiv číslo tři:
Když člověka čeká taková zásadní životní událost, jako je první maraton, mělo by to být důstojné, reprezentativní. To by se však nesmělo jednat o mě. Takže jaké bylo překvápko, když jsem si z obálky vytáhla své první maratonské číslo, se slzou v oku a myšlenkou na rodiče, oddíl a vlast, kterou reprezentuji, jsem na ně pohlédla, a tam bylo Míša Bidýlko. Tož to je teda repre. Na druhou stranu jsem si ale zaručeně mohla být jista, že v tom snad desetitisícovém davu, kde i Orlů bylo snad šest, žádný, žádná ani žádné jiné Bidýlko není.
No a pak už pasta párty, sraz s prezidentem a částí výpravy, která pojala maraton zodpovědněji a jeli se do cizího prostředí aklimatizovat již o několik dní dříve než my. Aspoň nám z té exotiky mohli podávat přůběžně důležité maratonské informace, třeba ohledně čapek v lázních. To se nám pak hned jelo za nimi klidněji a připraveněji. A kam vyrazit, když už je celá VZS repre pohromadě?? No přece do hospody na Ferdinanda. A ejhle údiv číslo čtyři:
Před maratonem je nutno dodržovat přísnou disciplínu, na to si prezydent dohlédl a my si nedovolili vzdorovat a museli jsme poslechnout. Takže žádná voda, lehké jídlo a večerka v osm, to by ty výkony nestály za to. Pořádná večeře - škvarky, střapačky, guláše a víno, pivo - nejlépe eine kleine villagosz přímo z tupláku.

No ale dosti bolo srandy, je čas zalehnout, neb ráno nás čeká lítý boj.
Boj ne se 42 kilometry, ale s pořadím na WC. A tady pro mě přišel údiv číslo pět.
Zatímco jsem se vrhla na snídani a dopřávala si dva krajíce chleba, sýry, papriku, ředkvičky, kafe s mlíkem a jogurt s ořechy a semínky všeho druhu, abych měla z čeho rubat, zkušení maratonci skoro nejedli, pravidelně či nepravidelně se střídali před dveřmi WC, aby dělali střídavě čůrk a prck, nejlépe několikrát. Tenhle rituál musím do příštího maratonu vypilovat, jinak ze mě pořádný maratonec nikdy nebude :-) Ale po snídani jsem se chytla a začala dělat to co oni. A tedy mazat si nohy. A jelikož jeden mazal konopím, druhý gelem, třetí krémem a já nevěděla, kdo z nich má být v tomto směru mým maratonským guru, napiplala jsem na sebe kde co v množství takovém, že sedíc potupně v kalhotkách s nohama nechutně opatlanýma vrstvami nevábně vyhlížejících krémů jsem lákala bezbranné muže z VZS, aby se o mě otírali a krému mě zbavovali. No to už snad těch 42 km být horších nemůže.
Pak už jsme jen sbalili batůžky, nastavili lokty a protlačili se do metra a za stálého mrholení hledali úschovnu zavazadel a startovní koridor. A tady nastal údiv číslo 6.
Tady jsou fakt tisíce lidí, ten déšť nikoho neodradil a všichni chtějí běžet. A já poprvé propadla panice, že chci na Lysou a že tady být nechci (naštěsí jsem věděla, že malého panáka Lysé mám proti trudomyslnosti v batůžku a čeká mě po doběhu :-). Na fňukání ale ani tak  nebyl čas, neb už se to všecko začalo rozbíhat a dav mě nesl s sebou. A tady nastal údiv číslo 7, asi největší ze všech.
Přestože se mi všichni z VZS v tom několikatisícovém davu ihned ztratili a já zůstala sama v cizí zemi mezi tolika cizími lidmi, mně se to začalo líbit. Valila jsem s nimi, při pohledu na hodinky tempem, jakým jsem snad ještě nikdy neběžela, nic mě nebolelo, déšť mi nevadil,  fandící zástupy křičící naštěstí "hoira Míša", ne "hoira Bidýlko" mi dodávaly energii a na desátém kilometru jsem začala dokonce brečet. Brečet dojetím, že se mně to fakt líbí, že se netěším na konec, že si to užívám. Chvíli jsem se držela těsně za Berďou, při míjení se na místech, kde se běželo v obou směrech jsem si plácla s Keňanem, který mě povzbudil, viděla jsem, jak to přede mnou krásně valí Pája, Oli, Lenia a Petra a propadala jsem stavu euforie. Pravda, trochu jsem si říkala, zda to není předsmrtné pomatení smyslů, vždyť tohle přece vůbec není to, co mě baví, co vyhledávám, kam bych se dobrovolně sama vydala..., ale ono to bylo právě ono, co mě bavilo, co vím, že už budu vyhledávat, kam se asi dobrovolně i bez večírků budu vydávat. Sledovala jsem lidi kolem, plácala si s fanoušky u trati, těšila se na ionťák, vodu a banán na občerstvovačkách. I když tuhle kapitolu maratonu budu muset taky ještě dopilovat - napít se za běhu bez pobryndání jsem nezvládala, ještě že jsem měla tmavé oblečení, převzetí kelímku skončilo nejednou mým oblitím, ještě že stejně pršelo, takže bylo jedno z čeho jsem mokrá, a banán, který jsem si brala na cca každé druhé občerstvovačce jsem do sebe tlačila neelegantně jako do mlýnku na maso. Za dámu jsem v tu chvíli určitě nebyla, zpronevěřila jsem se tedy své učitelce Ulči, že není důležitý výkon, ale jak vypadám, neb huba popatlaná od banánu by asi nebyla ta správná fotka do rodinného alba pro příští generace. Ale účel to splnilo. Bylo mi fajn, necítila jsem úbytek energie ani přílišné zavodnění, nechytaly mě křeče a kilometr střídal kilometr, tempo jsem držela. A já si říkala, už jen 3 hodiny, 2,5 hodiny, 2 hodiny, 1,5 hodin, 1 hodina..., teď už jen výběh s Oli s Běláku, půl výběhu z Běláku, cesta do školy...
A pořád mě to bavilo. Pravdou je, že jsem teď vynechala údiv číslo 8:
Jelikož jsem si k maratonu nic nenastudovala a nevěděla jsem, že se běží i štafety (to, že tam byly nějaké koridory pro štafetáře, jsem se dozvěděla až v cíli, naštěstí jsem do nich ale nevbíhala), dost mi ubíralo na mém narůstajícím egu, že třeba na 30. km míjím dámy hodně při těle, které se třeba jen sunou, nebo lidi dle vzhledu snad 3x starší než já, s holemi...  a já nechápala, jak mi mohli tak dlouho utíkat. Nicméně sledováním lidí kolem sebe jsem pochopila, že tělesná konstrukce zde nehraje vůbec roli, předbíhala jsem občas dle postavy sportovce tak tělesně dokonalé, že jsem si musela říct, Bidlo, jsi sakra dobrá i při tom, jak se tu klátíš,   ale  mě občas naopak předbíhali tělem naprostí nesportovci. Maraton tedy vzbudil můj údiv číslo 9 a utvrdil mě v tom, že se běží hlavně hlavou.
A ta mě nezklamala, vychutnávala jsem si vše kolem, dokonce i ty památky jsem stíhala vnímat, až do samého konce a posledních 300 metrů, se mi nejen že třepala bradička, ale  regulérně jsem brečela dojetím a skoro ani nechtěla, aby už byl konec. Věděla jsem, že s rezervou běžím pod 4 hodiny, v což jsem před maratonem vůbec nedoufala a ani si nedávala za cíl, obavy, že se pak 14 dní nebudu moci hýbat, že si odrovnám achilovky, chodidla, kolena... se nevyplnily a já vběhla do cíle v naprosté fyzické i psychické pohodě. Euforie dosáhla vrcholu, smích se střídal s radostným pláčem, a to už na mě volaly Pája, Oli, Lenia a Petra, které doběhly přede mnou. Začalo objímání, focení, vyrytí časů na medaile, postupné dobíhání a nalezení se se všemi členy týmu a údiv číslo 10:

Jak skvělý čas zaběhl Martin a že ne nadarmo se mu říká Keňan, a v tomto závodě byl snad Keňanem jediným, a snad i proto jednoznačným vítězem za VZS, jak si pro svůj osobák krásně doběhla Pája a stala se nejrychlejší Češkou celého závodu, za což před ní smekám, jak svou maratonskou premiéru zvládla na víc než výbornou Oli, i když za to podcěňování se, stresování celý týden před maratonem a výčet bolístek, podle kterých by to musela jet snad na invalidním vozíku, by zasloužila uškrtit :-), neb je to borka všech borek, jak uznala i týmová jednička Stoša, a dala osobák, který snad nemá ani řada maratonských matadorů z VZS. Taky jsem s nadšeným údivem sledovala jak nádherně navzdory únavě předchozích měsíců a vyčerpání z práce zaběhla Lenia, skromně se svým typickým úsměvem a povzbuzením pro všechny, jak se s se ztrátou hlasivek poprala Petra (i když před závodem byla horší než malé děcko, které si nedá říct a neposlechne a neposlechne, že je to nerozum běžet v takovém stavu), kterou snad poprvé na nějaké akci nebylo vůbec slyšet. Jak Berďa ukázal, že běhat umí a držel se s našimi nejrychlejšími ženami, jak galantně se zachoval prezydent a kryl ženské části VZS během závodu záda a čas pod čtyři uhájil, jak udatně s křečemi bojoval svou maratonskou premiéru Django a vybojoval krásný čas, jak dorazil do vítězného konce tuto jistě letos už poslední kokotinu Fík, jak si na svůj určený čas po zvládnutí Winshotenu a všech závodů běžela Ulča, která svou dobrou náladu a nadšení pro běh nikdy neztrácí, a jak udatně před sběrným autobusem prchal Orlík. Za to všem patří můj ne údiv, ale obdiv a to všechno pro mě z mého prvního maratonu udělalo nezapomenutlený zážitek. A když se k tomu ještě přidala večerní hospoda s dalšími tupláky, kachnami, škvarkami, vídeňskými řízky, samozřejmě kapučínkem, a zpáteční cesta v maratonských tričkách a opět se šuměním šampaňského a dalších vítězných drinků, nezbývá než přehodnotit můj vztah k vánočním večírkům a už neříkat, že ještě horší než vzbudit se po večírku poblitý, pos..., v cizím spodním prádle, je zjistit, že je člověk přihlášený na maraton... Ale přehodnocuji, že nejlepší, co se člověku může stát, když se probudí po večírku, je, že je s ostatními z VZS přihlášený na maraton. Takže Krakove, příští rok tě VZS jede dobývat se vší parádou :-) :-) I s mou ještě předevčírem nemaratonskou maličkostí, ač slovo maličkost ve spojení se mnou není na místě, prostě Bidlo zase poběží :-) Díky všem za vyhecování a za ty tři dny :-) Zapsala dle svého nejlepšího vědomí a svědomí Alenka v říši divů alias Míša Bidýlko.

Videa z doběhu 1, 2, 3

a ještě něco pro statistiky a tabulkáře :-)


Jméno
Čas
Pořadí dle pohlaví
Pořadí v kategorii
Martin Kotek
3:19:28
399.
45.
Pavla Orlíková
3:31:27
49.
9.
Olga Stočková
3:36:14
76.
12.
Lenia Hájková
3:44:55
134.
10.
Petra Schwarzová
3:46:05
142.
11.
Petr Beremlijski
3:51:47
1536.
316.
Michaela Böhmová
3:53:53
221.
39.
David Koudelka
3:58:29
1948.
424.
Dalibor Janko
4:02:54
2192.
455.
Tomáš Fajkus
4:10:28
2482.
530.
Lenka Wágnerová
4:19:27
582.
114.
Pavel Orlík
4:28:51
3177.
637.